Řídítek se drží už čtyřicet let. Nejprve jezdil na BMX, pak osedlal větší kolo a na horáku závodil v několika disciplínách po celém světě. A není příliš přitažené za vlasy říct, že se stal průkopníkem bikingu v Česku. Dnes už ale Michala Marošiho nedefinují jen profesionální výsledky – teď svou vášeň předává i mladším generacím skrze takzvané pumptracky, které staví napříč republikou a přirozeně tak tahá děti ven na vlnitý asfalt.

Pumptrack je v podstatě uměle vytvořený závodní okruh, který původně vznikl pro bikeovou scénu, ale s asfaltovým povrchem se otevřel i lidem na koloběžkách, skateboardech, longboardech nebo bruslích. Z disciplíny pro úzkou komunitu se tak stalo sportoviště, které dnes chtějí i menší obce. Na relativně malém prostoru totiž umí spojit pohyb, zábavu a komunitu.

A právě jedním z lidí, kteří se o růst pumptracků v Česku nejvíce zasloužili, je sedmačtyřicetiletý rodák z Benátek nad Jizerou Michal Maroši. Výrazná postava domácí bikeové scény, závodník, samozvaný pařmen, ambasador cyklistické značky Trek a dnes už i podnikatel, jímž se stal hlavně proto, aby mohl milované pumptracky se svým týmem stavět.

Jeho vlastní cesta přitom nezačala u sportovišť pro obce, ale mnohem dřív, u hor a závodění. Ke kolu se dostal jako malý kluk po vzoru otce, který jezdil motokros. Zdědil talent, začal na něm pracovat a rodiče ho podporovali. Postupně z toho vznikl životní styl, který ho drží dodnes. „Jsem duchem backcountry-freeride jezdec. Za řídítky v závodním módu jsem přes čtyřicet let, což už je fakt dlouhá doba, ale pořád nekončí,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

„K pumptrackům jsem přičichl v roce 2011, když mě Red Bull, který mě dodnes sponzoruje, poslal na závody do Brazílie. Podobný koncept závodu se o rok později dostal i do Česka, konkrétně na pražskou Štvanici. Akce měla úspěch, pumptracky začaly být vyhledávané. Viděl jsem v tom potenciál, proto jsem se pustil do stavby prvních hlíněných okruhů u nás,“ vzpomíná Maroši.

Z toho, co na začátku vypadalo jako další odnož bikeové scény, se časem stala práce na plný úvazek. Maroši pochopil, že pumptrack není jen otázka několika vln a klopených zatáček. Aby podobné místo fungovalo, musí zapadnout do prostoru, obce i komunity lidí, kteří ho budou používat.

A tak založil vlastní firmu Marosana Worxxx, která je napříč Českem staví. „Je to naše obchodní značka a pracovní tým, technologie výroby pumptracků ale vychází z německé společnosti Schneestern, používáme ji při stavbě na základě franšízové smlouvy,“ objasňuje legenda českého bikingu.

V této spolupráci od roku 2020, kdy Marošiho podnik oficiálně vznikl, postavili v Česku dvě desítky pumptracků. Od Benátek nad Jizerou, kde se biker narodil, přes České Budějovice a Nejdek až po Nymburk, Bystřici pod Pernštejnem, Lovosice, Tábor, Železnou Rudu nebo Hloubětín. Několik pumptracků je také v Praze.

„Popularita pumptracků je velká. Každé dítě i část z nás, kteří kdysi jezdili na skateboardu nebo na kole, se chce zdravě hýbat a sdílet to s ostatními. Je to dobře strávený čas,“ dodává Maroši s tím, že se tyto typy sportovišť čím dál více řeší také na radnicích menších i větších měst, které chtějí na relativně malé ploše zajistit prostor jak pro ty nejmladší jezdce, tak pro jejich rodiče. Loni v Česku postavili a zprovoznili osm takových okruhů, letos míří na podobné číslo.

Pro obce jde zároveň o investici v řádu milionů korun. Základní pumptrack o délce zhruba 150 metrů pojezdové plochy vychází zhruba na 2,5 milionu korun. Cena se odvíjí od velikosti, členitosti, povrchu i toho, jestli má jít o jednodušší okruh, trať s jump lajnou, závodní duální model nebo rozsáhlejší asfaltovaný areál ve stylu skateparku. „Možností je nekonečně mnoho a pořád se vymýšlejí nové věci,“ doplňuje Maroši.

S asfaltovým povrchem se zásadně rozšířilo využití. Původní myšlenka vycházela z kola, dnes se na pumptracku potkávají i skateboardy, longboardy, koloběžky nebo brusle. Pro nejmenší se staví dětské části pro odrážedla, malá kola a koloběžky, někde se dá doplnit i minirampa se speciálním povrchem. Pumptrack tak funguje spíš jako malé komunitní centrum pohybu. „Feedback přichází okamžitě, jakmile se začne něco dít. Nejen děti sledují vývoj stavby a pak škrábou na plot, aby už se otevřely brány,“ uvádí.

Prvním krokem při přípravě nového projektu je najít správné místo. Pumptrack je pevná stavba, takže výběr prostoru rozhoduje o tom, jak bude trať fungovat další roky. Pak přichází komunikace s investorem, uživateli a obcí, návrh, design, projektová příprava, povolení a samotná realizace.

Velká část stavby pak probíhá strojově. Nejprve se řeší terénní úpravy, potom kamenivo, tvarování tratě, testování, vyměřování a nakonec asfaltový povrch. Na realizaci pracuje několik odborníků týdny až měsíce. Výsledkem má být trať, která dobře vypadá, ale hlavně dobře jezdí.

Hezká vizualizace je ale pouze začátek. V praxi se rychle ukáže, jestli mají vlny správný rytmus, zatáčky návaznost a trať dostatek přirozených míst k odpočinku. „Dobrý pumptrack poznáte na první dobrou, hned jak se do něj zhoupnete. Musí obsahovat dobré kombinace, přechody musí být plynulé a nesmí se zapomínat na odpočinkové zóny,“ vysvětluje Maroši.

S pumptracky přicházejí i běžné otázky, které obce řeší u většiny veřejných sportovišť: hluk, bezpečnost, úrazy nebo provoz. Podle Marošiho ale negativních reakcí nebývá mnoho. Důležité je, aby místo mělo jasná pravidla a aby se kolem něj vytvořila komunita lidí, která je pomáhá přirozeně držet.

Bezpečnost vnímá podobně jako u jiných sportů. Pumptrack podle něj není divoká voda ani skatepark, ale sportoviště, kde se člověk učí postupně. Rychlost získává až s technikou a jistotou, takže začátečník si přirozeně jede svoje tempo a zkušenější jezdec může přidávat. Každý účastník je zároveň na místě na vlastní nebezpečí, stejně jako na jiných sportovištích.

Pro obce je podstatné i to, že pumptrack po dokončení nevyžaduje složitý provoz. Když se dobře navrhne a postaví, většinou stačí běžná údržba – sekání trávy, čistota okolí, odpadkové koše a drobné „kosmetické“ úpravy. Důležitější než samotná správa areálu je pak to, jestli se místo skutečně zabydlí v každodenním životě obce, jestli se na něj lidé vracejí, tráví tam čas a berou ho za své.

„Pro mě je to něco, co jsem se za život naučil, žil a můžu to předat dalším generacím. Děláme službu lidem, a to ve zdravém formátu. Mám radost, když mají ostatní radost a vidím, že to funguje. Že to není ztráta našeho času ani vyhozené peníze investorů,“ říká Maroši, jehož život a kariéru mapuje mimo jiné loňský dokument Ten, co slaví každý den. Najdete ho v iVysílání.