Její roztančený nábytek začal u domečků pro panenky. Bývalá manažerka přitom neuměla ani zatlouct hřebík
Zuzana Sittková se z manažerky stala truhlářkou. Po letech v kanceláři jsem potřebovala změnu a překvapilo mě, kolik tvořivosti a nápadů mám, říká.
Tam, kde dřív stála postel a skříně s oblečením, dnes dominuje masivní ponk, regály s nářadím a vůně čerstvě opracovaného dřeva. V jedné z místností rodinného domku u Lysé nad Labem si Zuzana Sittková zřídila truhlářskou dílnu. Bývalou ložnici brzy pokryla vrstva jemných hoblin a pilin, které se s každým otevřením dveří nekompromisně šíří do zbytku domácnosti, ve které žije s manželem a dvěma dcerami.
Bývalá HR manažerka přitom ještě před pár lety žila ve světě tabulek, strategických mítinků a korporátních procesů. „V managementu velkých firem mě to už prostě nenaplňovalo. Potřebovala jsem změnu, i když jsem netušila jakou. A už vůbec by mě nenapadlo, že vytvořím něco rukama. Neuměla jsem pomalu ani zatlouct hřebík,“ přiznává s úsměvem.
Inspirací pro svět dřeva a dílny jí byly malé dcery. Chtěla jim pořídit domeček pro panenky, ale ty z hračkářství jí přišly bez nápadu. Rozhodla se tedy, že ho vyrobí sama. „Najednou se ve mně probudila neuvěřitelná tvořivost, o které jsem do té doby neměla ani tušení. Začala jsem zkoumat, zkoušet a hledat cesty, jak vytvořit domeček svých snů,“ popisuje.
Nezůstalo jen u čtyř stěn. Domečků postupně postavila několik, měly tajnou půdu, funkční výtah nebo tvar lodě. Vyvolaly velký zájem u známých i na sítích a začal se rodit nápad, jestli by se z nové vášně nemohl stát budoucí byznys. Tady však Zuzana Sittková narazila na realitu. „Bylo nereálné získat na domečky všechny atesty, které v segmentu hraček nutně potřebujete. Prodávat je jako dekorační předmět zase nedávalo smysl. Ale ta vášeň pro práci se dřevem už mě nepustila,“ vzpomíná.
Definitivní zlom přišel, když na internetu narazila na jednu fotku nábytku z Ameriky. Měl netradiční, zahnuté stěny, které působily, jako by skříňky tančily. Ten design ji nadchnul natolik, že se rozhodla přijít na to, jak se taková věc vyrábí. Nakonec se dálkově přihlásila na truhlářský učňák, aby se mohla základy řemesla naučit od začátku a od profesionálů.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsNávrat do školní lavice ji bavil. „Bylo nás v ročníku asi třicet, většina i manažeři ze středních či vyšších pozic. Lidé, kteří potřebovali vidět hmatatelný výsledek své práce,“ vypráví. Přestože školu dokončila a výuční list získala, ty nejdůležitější postupy si podle svých slov musela odkoukat jinde. „Nejvíc jsem se nakonec naučila z DIY (do it yourself, udělej si sám – pozn. red.) videí na YouTube. Z něj mám základ truhlařiny, spoustu tip a trik. Postup výroby ohýbaného nábytku jsem si ale musela vytvořit vlastní,“ popisuje.
Postupně začala zkoušet různé varianty – skříňky otevřené, s dvířky, policové i zásuvkové. Co kus, to originál. Každý objekt vyžadoval desítky hodin precizní práce, broušení a lakování. „Tři kusy měsíčně byly maximum, aby mě to bavilo. Čtyři už šly na sílu,“ vypočítává kapacitu své dílny v ložnici. Bez podpory manžela, který ji v celém procesu od začátku držel nad vodou, by to podle jejích slov nešlo.
Během roku a půl vyrobila Zuzana Sittková celkem pětadvacet solitérních kusů nábytku. Postupem času se však ukázalo, jak náročné je najít pro tak specifické zboží stálý odbyt. „Je obrovský rozdíl, když se lidem na sítích skříňka líbí, a když si ji mají skutečně koupit domů. Můj nábytek zabírá víc místa, než kolik dává úložného prostoru. Je to kousek, do kterého se musíte zamilovat a musíte pro něj mít v interiéru konkrétní místo,“ vysvětluje.
Po započtení času na práci a využitého materiálu totiž přijde jeden kus přibližně na 30 tisíc korun. Tady Zuzana Sittková narazila na své limity: „Zjistila jsem, že nemám obchodního ducha, se kterým bych to dostala víc na trh. Ty věci by se skvěle vyjímaly v hotelech nebo kavárnách, ale já chtěla vyrábět, ne prodávat. Nelákalo mě trávit dny obvoláváním potenciálních klientů.“ Po roce a půl na volné noze přišlo další strategické rozhodnutí. Manažerka–truhlářka se rozhodla vrátit se do práce.
Případný návrat do HR ve velké korporaci ale vnímala jako krok zpět. Chtěla spojit vše, co se za poslední roky naučila: touhu objevovat, pracovat s lidmi, procesy i výchovu dětí. „Přihlásila jsem se do konkurzu na ředitelku soukromé školy a vyhrála ho. Takže mě od září čeká nové dobrodružství,“ říká spokojeně a dodává, že truhlářství dál zůstane jejím velkým koníčkem.
Plánuje dál vyrábět pro radost na zakázku jeden kus měsíčně. Příběh svého podnikání ale vůbec nevnímá jako selhání: „V médiích čtete hlavně o úspěšných startupech a může se zdát, že přijít s nápadem a vydělat miliony je samozřejmost. Ale spousta projektů prostě po čase zanikne nebo se promění v koníček či druhou práci. To není neúspěch, to je život. Důležité je zkusit to, co vás láká, něco se u toho naučit a jít dál,“ uzavírá.
