Kofola je jen nejznámější jméno z dlouhého seznamu. Českem a Československem prošly desítky nápojů, které se tvářily jako kola: Citrocola, Arocola, Pragocola nebo Koli cola ze Sodovkárny Kolín. Dokonce i film Limonádový Joe měl svou fiktivní Kolaloku, i když ta nikdy ve skutečnosti na pultech neexistovala. Chuť po vlastní verzi Coca-Coly u nás nikdy nezmizela, jen měnila jména, majitele a etikety.

Nejdéle vydržela právě Kofola. Vznikla jako vládní úkol, který v roce 1958 dostali odborníci Spojených farmaceutických závodů Spofa Praha: vymyslet čistě domácí náhradu za čím dál oblíbenější západní nápoj. Tým docenta Zdeňka Blažka po dvou letech bádání namíchal sirup Kofo, směs čtrnácti přírodních látek od bylin přes ovoce až po kofein, a v březnu 1960 sjely z pražské linky první lahve.

Výroba se pak rozjela naplno v opavské Galeně a rozšířila se do více než stovky sodovkáren po celém Československu, na počátku 70. let se kofoly ročně vyrobilo přes 180 milionů litrů. Po sametové revoluci ale přišly krušné časy. Do obchodů se valila zahraniční konkurence, Galena měnila majitele a tradiční limonáda z pultů pomalu mizela.

Zvrat přišel až v roce 2002, kdy krnovská rodinná firma Samarasových, s řeckými kořeny sahajícími k uprchlíkům před tamní občanskou válkou v padesátých letech, odkoupila recepturu i ochrannou známku od amerického vlastníka Galeny za 215 milionů korun.  „Šlo o do té doby nejvyšší obchod v oblasti duševního vlastnictví. Nikdo nám tehdy nevěřil, že koupě Kofoly opravdu dává smysl,“ vzpomínal později Jannis Samaras, který rodinnou firmu postupně převzal.

S novým majitelem přišel ikonický slogan „Když ji miluješ, není co řešit“ i vánoční reklama se zlatým prasátkem, která se stala symbolem českých Vánoc.

Foto: Tomáš Svoboda/CzechCrunch

Jannis Samaras, CEO Kofoly

Dnes je Kofola o dost víc než limonáda. Firma provozuje patnáct výrobních závodů na pěti evropských trzích, pod jednou střechou drží značky jako Rajec, Ondrášovku, Vineu nebo Semtex, ale i piva Zubr, Holbu a Litovel, síť zdravých bister UGO nebo bylinné čaje Leros, a nedávno si dokonce koupila podíl na kávové farmě v panamském Boquete. Po loňském slabším roce, kdy tržby klesly o 3 procenta na 10,75 miliardy korun, se firmě v prvním čtvrtletí 2026 vrátil růst. Tržby stouply o 13,7 procenta na 2,38 miliardy korun a provozní zisk EBITDA o 15,2 procenta.

Marketingová manažerka značky Ľubica Mieresová na otázku ohledně konkurence odpověděla stručně. „To, že se na trhu objevují další kolové nápoje, vnímáme především jako potvrzení, že tato kategorie je stále atraktivní a že si Kofola za více než 65 let vybudovala výjimečné postavení,“ řekla pro CzechCrunch, s tím, že úspěch značky nestojí na jednom marketingovém nápadu, ale na desetiletí budovaném vztahu se zákazníky. 

Jeden z dalších pokusů o uvedení kolového nápoje přišel také od pivovaru. Plzeňský Prazdroj otestoval Colu od Birellu. Základem nebyl sirup, ale nealkoholické pivo, ochucené extraktem z kolového oříšku, tedy skutečného plodu kolovníku, po kterém se celá kategorie nápojů jmenuje.

„Cola pro nás byla logickým krokem, jak rozšířit portfolio a nabídnout spotřebitelům další chuť bez konzervantů a umělých přísad,“ řekla při uvedení značková manažerka Kristýna Tereková. U spotřebitelů ale nápoj vyvolal spíš smíšené pocity a jak pro CzechCrunch potvrdil mluvčí Prazdroje Zdeněk Kovář, firma Colu od Birellu prodávala jen mezi lety 2019 a 2021, než dala přednost jiným příchutím. 

Vlastní kolu si přitom v malém vaří i firmy, o kterých se tolik nemluví. V Kolíně stojí od roku 1886 rodinná sodovkárna, kterou dnes vede už čtvrtá generace rodiny Vavruškových a která pod značkou Koli nabízí sedmnáct příchutí limonád podle vlastních receptur, klasickou Koli colu s kofeinem nevyjímaje.

Podobný instinkt, uvařit si vlastní verzi Coca-Coly, ovládl i zbytek světa jak připomněla i CNN ve svém přehledu nezávislých kol.  Ve Slovinsku namíchal recepturu Cockty už v roce 1952 chemik Emerik Zelinka z lublaňské univerzity, bez kofeinu, s výraznou chutí šípku, jedné z jedenácti bylin a koření v receptuře. Nápoj se dnes prodává v osmnácti zemích včetně USA, doma ve Slovinsku ho ale lidé pořád nejradši mísí s červeným vínem Refošk do koktejlu zvaného bambus.

V Peru zase Inca Kola dokázala to, co se nepovedlo skoro nikomu jinému na světě: porazit Coca-Colu. Nápoj z citronové verbeny namíchal v roce 1935 britský přistěhovalec Joseph Robinson Lindley a do poloviny devadesátých let mu patřilo v Peru víc trhu než Coca-Cole.

Ta si nakonec v roce 1999 musela koupit polovinu firmy za odhadovaných 200 milionů dolarů a tehdejší šéf Coca-Coly Douglas Ivester si před novináři na oslavu dohody musel dát sklenici Inca Koly. Peruánský tisk si tu fotku užíval jako symbol porážky amerického giganta.

Úplně nejnovější přírůstek přišel letos v únoru z Nigérie. Ojaja Colu spustil Ooni Adeyeye Enitan Ogunwusi Ojaja II, duchovní vládce lidu Jorubů, nápoj staví výhradně na afrických surovinách včetně pravých kola ořechů jako zdroje kofeinu. Sám ho popsal jako věc přesahující obyčejný nápoj, symbol národní hrdosti a průmyslového pokroku.

A takových příběhů je po světě víc. V Torontu vaří od roku 1959 colu jménem Brio Chinotto italští přistěhovalci, kteří si takhle chtěli vynahradit chinotto, hořkou citrusovou sodu, kterou znali z Itálie od třicátých let. Chuť připomíná spíš Campari než klasickou kolu a názory na ni se v Kanadě různí, přesto se dnes prodává napříč všemi kanadskými provinciemi.

V Austrálii zase v roce 2021 s investicí 60 tisíc dolarů odstartoval zakladatel Kristian Johannsen svou Bobby Colu, kolu s probiotiky a bez cukru. Dnes ji najdete v tisících obchodů po celé Austrálii a na Novém Zélandu a firma hlásí vysoký meziroční růst tržeb.