Je v pořádku vysílat v přímém přenosu teroristický útok? Ten, ke kterému došlo na letní olympiádě v roce 1972, mělo v televizi vidět kolem 900 milionů diváků. Víc, než kolik sledovalo přistání na Měsíci jen o tři roky dříve. Do amerických domácností ho přenášela sportovní redakce stanice ABC a právě o práci jejích členů v těchto osudových hodinách je filmová novinka Mnichov 1972.

Dobrý film o historické události poznáte mimo jiné podle toho, že i když víte, co se stane a jak vše dopadne, dokáže být stále napínavý a strhující. Mnichov 1972, v originále September 5 podle zářijového data útoku, při kterém palestinští teroristé zajali a zabili jedenáct členů izraelské výpravy, je přesně takový.

Mnichovský masakr. Pod těmito dvěma slovy vstoupily události z olympiády v tehdejším Západním Německu do dějin. Mnichov 1972 se na ně dívá optikou štábu americké stanice ABC. Tedy nikoliv expertů na geopolitiku a terorismus, ale sportovních novinářů. Směny ve studiu se zrovna prostřídaly, teprve se začínají řešit plány na nadcházející den a to, že po boxu přijde volejbal a pak ta či ona reportáž… a do toho olympijskou vesnicí zazní výstřely.

Foto: CinemArt

+6

Od prvních sekund stoupá napětí a probouzející se redaktoři se mobilizují do práce, která je na míle vzdálená sportovním přenosům. U podobného filmu by bylo snadné sklouznout k nějakému zveličování žurnalistů a jejich role. Kdepak. Mnichov 1972 ukazuje jejich práci střízlivě a střídmě – tedy do míry, do jaké v chaosu vyvolaném teroristickým útokem mohla vůbec být.

Film, který za scénář získal nominaci na Oscara, samozřejmě řeší otázky mediální etiky („Můžeme ukázat v přímém přenosu, když někoho zastřelí?“) a ukazuje události, které změnily svět jako takový i ten mediální. Ale nepadá do hlubin přehnaného filozofování. Ani to nepřehání s tím, když ukazuje, jak si reportéři museli poradit.

Dvakrát nebo třikrát uvidíte ukázku vynucené vynalézavosti – třeba když se člen štábu vydává za sportovce, aby se dostal do policií uzavřené oblasti. Nečekejte však superhrdinské kousky nebo zveličování novinářských schopností. Na plátně prostě sledujete televizní profíky, kteří byli vrženi do neobvyklé a strašlivé situace. Onu extrémní neobvyklost událostí připomíná i fakt, že štáb řeší, jak má palestinské útočníky vůbec označovat. Slovo „terorista“ ještě nebylo v běžném slovníku.

Po 95 minut, což je naplno využitá a v dnešní době osvěžující stopáž, sledujete především Johna Magara coby šéfa přenosu, na němž stojí rozhodnutí, kterou konkrétní kamerou zabrat teroristu vykukujícího z bytu izraelských sportovců nebo zpackanou reakci nezkušené německé policie. Nad sebou má ředitele sportu na ABC neboli Petera Sarsgaarda, protřelého profíka, který musí vyjednávat omezený čas na satelitu pro živé vysílání – či který s dalším zkušeným kolegou v podání Bena Chaplina řeší, co a jak je vhodné vůbec vysílat.

Jejich interakce jsou uvěřitelné, film je nenafukuje o nějaká zbytečná dramata. Věříte, že takhle se jejich skuteční protějšci chovali a takhle nad vším přemýšleli. A stejně tak vlastně věříte všemu dalšímu, co vidíte.

Mnichov 1972 vyvolává sedmdesátkovou atmosféru svou zrnitostí, barevnou paletou, výpravou a důrazem na dobové detaily. Tenhle televizní štáb nemá výhodu digitálních technologií. Kdepak, kotouče s filmem musí někdo přinést, někdo další sestříhat… I umístění loga stanice do vysílání je analogové a ruční.

Film švýcarského režiséra Tima Fehlbauma může někomu připomenout české Vlny, Živě z Bagdádu anebo třeba Argo. Mix historické reality, žurnalistů a extrémně vypjaté situace je logicky silným spojením. V případě Mnichova 1972 navíc obohaceným o tak akorát velkou dávku etických otázek, aby nerušila od napínavé podívané, ale stále vás nutila k zamyšlení. Přitom bez většího poučování či snahy vytahovat paralely se současností.

Mnichov 1972 je tak trochu ze staré školy, a to nejen svou sedmdesátkovostí. Je kompaktní, kvalitní a místy strhující. A sledovat film, kterému stačí hrstka herců, pár místností televizního studia a silný námět, je velice příjemné. I když je o hrůzných událostech.