Z rodné Bratislavy se odstěhoval již v sedmnácti letech a zamířil rovnou do USA splnit si svůj sen: pracovat na Wall Street. Michael Kollár za oceánem vystudoval a v roce 2008, kdy začínala hospodářská krize, se mu se štěstím podařilo zaměstnat v australské společnosti Macquarie, jedné z největších investičních firem světa. V ní nakonec zůstal sedmnáct let. Samotný Kollár tam realizoval transakce za více než dvanáct miliard eur, celkem jich má Macquarie ve správě ještě padesátkrát víc. Poslední dva roky je ale zpátky v Evropě, přestěhoval se do Prahy a rozběhl vlastní fond, v němž po devíti měsících od startu spravuje dvě miliardy korun.

V New Yorku přitom zažíval extrémně konkurenční prostředí, kdy jsou lidé ochotní pracovat do čtyř do rána a jít přes mrtvoly. „V investičním bankovnictví pracujete 100 hodin týdně. Nejvíce času trávíte se svým týmem, a když máte kolem sebe lidi z Harvardu či Stanfordu, bylo to obrovsky motivující a posunulo mě to na úplně jinou úroveň,“ popisuje čtyřicetiletý investor, který profesně působil také v Londýně a Mnichově.

Jeho specializace je v private equity, tedy velkých investicích do zavedených firem, které se následně transformují a předávají novým majitelům. A byť je to ostřílený investor, obecnou populaci varuje před investováním do jednotlivých akcií, i proto, že se sám spálil. „Sice to není raketová věda, ale není to úplně jednoduché. Já sám bych si na to netroufl. A to by mělo být varovné červené světlo pro investora, který se financemi celý život nezabývá,“ říká Kollár. Nerad vzpomíná třeba na to, když sázel proti Applu.

V rozhovoru pro CzechCrunch Michael Kollár mluví obecně o investování a přístupu lidí k němu, důležitosti štěstí, své kariéře, ale i o novém fondu GateVest. V něm má osobně čtyři miliony eur (necelých 100 milionů korun), jeho největším investorem je skupina J&T a na rozdíl od značné většiny podobně zaměřených fondů funguje bez manažerských poplatků. Financuje se čistě jen z výnosů – když tedy Kollár prodělá, nic si z fondu neodnese.

Váš otec je na Slovensku známý ekonom a bankéř, od začátku 90. let do roku 2006 působil v čele Volksbank. Předpokládám tedy, že do světa financí jste pronikl díky němu?
Ano, šlo to z generace na generaci. Určitě mě k tomu i vedl, vždy se těšil z toho, když jsme jako jeho děti šly v jeho šlépějích. Zlomový moment nastal, když mě asi v jedenácti letech vzal do práce, ukazoval mi to tam a já jsem byl tak nadšený, až jsem si vysnil, že jednoho dne budu pracovat na Wall Street. Upřímně, kdybych se rozhodoval čistě sám podle sebe bez vlivu rodičů, možná bych finance ani nedělal.

Když říkáte, že byl otec rád, že jdou děti v jeho šlépějích… Šest let byl také poslancem. Láká vás politika?
To ne, vůbec. Jsem spíše takový typický Slovák v pozadí, který vše sleduje a nadává. (smích) Nemám žádné ambice jít do politiky, možná zčásti proto, že jsem si to zažil doma. Otec do ní šel s velkými ambicemi něco změnit a doslova to po šesti letech vzdal s tím, že to nemá cenu, že jde člověk hlavou proti zdi. Jeho zkušenost ve mně zanechala spíše negativní dopad.

Takže se soustředíte čistě na finance?
Ano, spíš se soustředím na to, abych využil, co jsem se za dvacet let v zahraničí naučil. Když jsem přišel do Česka a částečně navnímal i Slovensko, jak zde fungují fondy, byl jsem negativně překvapený. Doufal jsem, že je trh dál a věci se dělají s cílem udělat vše pro dobro koncového investora. Ne vždy to tak je. Přijde mi, že je to v posledních letech trochu jako zlatá horečka. Každý, kdo může, si zakládá fond kvalifikovaných investorů, v průměru na obyvatele by se Česko zřejmě umístilo na světovém žebříčku velmi vysoko.

Čím si myslíte, že to je?
Láká hodně lidí. Investování je zajímavé v tom, že jde o jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, která v životě děláme. Samozřejmě si vybíráme partnera, rozhodujeme se, čemu se budeme věnovat v kariéře nebo kde budeme žít, ale také nahromadíme nějaké finanční prostředky a ty potom investujeme, což na nás má v dlouhodobém horizontu obrovský dopad. Díky složenému úročení větší, než si většina lidí uvědomuje.

A přesto je to jedna z věcí, kterou lidé s oblibou dělají sami a nenechají si poradit od odborníků. Přijde mi až absurdní, že když jsem nemocný, jdu k lékaři, když se mi rozbije auto, jdu k automechanikovi… Cokoliv řeším, jdu za odborníkem a nesnažím se na YouTube hledat videa, jak opravit převodovku, abych to dělal sám doma. Naopak u financí si většina lidí řekne: „Vidím dobré firmy, jdu do toho, koupím si jejich akcie, určitě se v tom vyznám lépe než ostatní.“

Jaké jsou k tomu důvody?
Jednak je to extrémně dostupné, stáhnete si aplikaci a za pět minut můžete obchodovat. Dále je to vzrušující, protože je to v podstatě gambling. Sledovat, jak jdou akcie nahoru a dolů, je jako v kasinu. Dalším problémem je, že trvá strašně dlouho, než se ukáže, zda to někdo dělá dobře, nebo ne. Lidé, kteří se v investování nevyznají, mají častokrát tendenci hodnotit výsledky podle několika měsíců, v lepším případě jednoho či dvou let. Náš fond existuje devět měsíců a máme anualizovanou výnosnost 23 procent, ale já budu první, kdo řekne, že to nic neznamená. Za tím nemusí být žádná dovednost, může to být čistě štěstí.

Reálné výsledky se ukážou až v horizontu pěti či deseti let. V dlouhodobém horizontu pak někteří lidé zjistí, že zkoušet to sám nemá úplně smysl. Někteří na to ale nepřijdou nikdy, investují celý život a mají v hlavě výběrové zkreslení – pamatují si pár akcií, které vyrostly, a o těch řeknou všem známým, aby je obdivovali, jak dobře zainvestovali. Na ty méně vydařené situace už tak trochu zapomenou.

Napadá mě i další faktor – může to souviset s tím, že finanční poradci obecně nemají zrovna nejlepší pověst.
Je to tak. Nemyslím si ale, že z toho můžeme vinit jen přímo poradce. Když systém odměňuje poradce za to, že prodávají produkty s nejvyššími provizemi, tak podle toho budou vypadat i jejich výsledky, zejména když se regulátor nepostará o to, aby to fungovalo jinak.

Investujete do vybraných akcií vy sám?
Investování sice není raketová věda ani operace srdce, ale není to úplně jednoduché. Já sám bych si na to netroufl. A to by mělo být varovné červené světlo pro investora, který se financemi celý život nezabývá. Když člověk, který dělal na Wall Street a má dvacetileté zkušenosti, říká, že ani on by si netroufl kupovat jednotlivé tituly, jak si mohu myslet, že to zvládnu já, když jsem to v životě nedělal? Měla by existovat osvěta, aby lidé chápali, že kupování jednotlivých akciových titulů v dlouhodobém horizontu u 99,9 procenta z nich nedává žádný smysl – včetně mě.

Mluvíte z vlastní zkušenosti? Zkoušel jste to někdy?
Zkoušel, někdy relativně úspěšně, jindy se mi třeba povedlo zashortovat (spekulovat na pokles ceny, pozn. red.) Apple.

Vzhledem k jejich výkonu na burze asi ne moc úspěšně…
No, za posledních dvacet let se Apple moc úspěšně shortovat nedal. Když přišel iPhone a začínaly Androidy, říkal jsem si, že iPhone stojí tisíc dolarů, přičemž se dá koupit telefon, který dělá úplně to samé, za 150 dolarů, takže není důvod, proč by se mělo Applu extra dařit. Naštěstí jsem na tom moc neprodělal, možná nějakých deset tisíc dolarů (dnes přes 200 tisíc korun), ale byla to dobrá lekce do budoucna a tradingu jednotlivých akciových titulů už jsem se pak vyhnul.

Když obchodujete jednotlivé tituly, implicitně tvrdíte, nejen že máte lepší schopnost naceňovat jednotlivé firmy jako každý a jeden investor na trhu, dokonce tvrdíte, že to víte odhadnout lépe než kolektivní vědomost všech ostatních investorů, a to už je velmi odvážné tvrzení, které se v dlouhodobém horizontu ve velké většině případů ukáže jako nesprávné.

Pracovní lekce jste přitom čerpal hlavně v zahraničí. Jak jste se dostal do Spojených států?
Ještě během střední školy, ve třetím ročníku. Vnímal jsem to jako odrazový můstek k tomu, jak si splnit sen o práci na Wall Street a věděl jsem, že se mi zjednoduší přihlašování na americké vysoké školy.

Co vás tak moc lákalo právě na USA?
Je to trochu klišé, ale Ameriku jsem vždy vnímal jako zemi neomezených možností. Pokud na sobě pracujete a jste ochoten tomu hodně obětovat, země vám dokáže hodně nabídnout. Dnes už to neplatí v tak velké míře jako před dvaceti či pětadvaceti lety, už tehdy se ale říkalo, že éra Ameriky končí a přichází Čína, Indie a další. To se nenaplnilo, podíl USA na světovém HDP dále výrazně vzrostl, zatímco Evropa šla opačným směrem.

A jak jste se dostal do Macquarie?
Psal se rok 2008, což byl asi nejhorší rok v historii pro dokončení školy v oboru financí…

Pád Lehman Brothers a světová finanční krize, rozhodně dobré načasování…
Studenti se hlásí na nábor obecně rok před dokončením školy, velká většina bank přitom už koncem roku 2007 nenabírala vlastně vůbec. A pokud ano, šly na deset nejlepších škol, kde si vybraly dva studenty, bylo to extrémně konkurenční prostředí. Mě navíc často rovnou zamítly, protože jsem neměl americké občanství a jim se nechtělo řešit víza. V té době jsem absolvoval asi stovku pohovorů a dostal jsem jednou jedinou nabídku – právě od Macquarie. Na americkém trhu byli relativně noví, neměli ještě vybudované jméno, studenti chtěli raději pracovat pro Goldman Sachs nebo J.P. Morgan.

Nakonec jste v Macquarie zůstal sedmnáct let, nejdřív v New Yorku, pak i v Londýně i Mnichově. Vím, že je to hodně dlouhá doba, ale co vás tato kapitola nejvíc naučila?
Nejvíce mě bavily dvě věci. Jednak práce se šikovnými, vzdělanými a motivovanými lidmi. Bylo tam extrémně konkurenční prostředí a lidé, kteří byli i v rámci svých škol alfa typy, byli ochotní pracovat do čtyř do rána a jít přes mrtvoly, jen aby se dostali před vás. Jsem zastáncem myšlenky, že člověk je průměrem pěti lidí, se kterými tráví nejvíce času. V investičním bankovnictví pracujete 100 hodin týdně a nejvíce času trávíte se svým týmem. Když máte kolem sebe lidi z Harvardu či Stanfordu, je to obrovsky motivující a posunulo mě to na úplně jinou úroveň. Za to, jaký člověk ze mě vyrostl, mohu děkovat právě tomu prostředí a lidem.

Není to něco, co bych připisoval sám sobě s tím, že jsem se snažil, nebo že bych měl nějaký speciální talent nebo geny. Druhá věc, která mě bavila nejvíce, byla, že Macquarie v té době nedokázalo konkurovat jiným gigantům, takže jsme byli velmi oportunističtí. Museli jsme se hodně otáčet a zkoušet různé věci. Za pět let na Wall Street v New Yorku jsme dělali obrovské množství odlišných transakcí, dealů a struktur, vše od poradenství v rámci fúzí a akvizici pro veřejně obchodované firmy přes obchodní bankovnictví až po fundraising fondů či developerské projekty. Za těch pět let se vystřídalo nespočet témat a úhlů pohledu, což mě naučilo daleko více, než kdybych dělal v jiné firmě dokola jednu věc.

Co vás pak po sedmnácti letech vedlo k tomu tuto kapitolu uzavřít?
Bylo za tím více důvodů. I když jsem byl zaměstnaný, chtěl jsem investovat vlastní peníze do privátních fondů – ty jsou moje osobní specializace, do té doby jsem to ale nedělal. Vždy jsem investoval zejména do indexových fondů ETF, protože akciím jsem se po zkušenosti s Applem už raději vyhýbal, a do bytů na pronájem.

Ačkoliv jsem byl v této oblasti relativně úspěšný investor, bylo to spíše více štěstí než rozumu. Kdo za posledních dvacet let kupoval byty v Bratislavě a měl financování v eurech se sazbou 0,9 procenta, nemohl prodělat. Uvědomoval jsem si, že nejsem Warren Buffett v investování do bytů, ale jsem úspěšný díky strukturálnímu nastavení trhu a mému štěstí trefit se do tohoto načasování. A hledal jsem diverzifikaci.

Investoval jste své peníze i do fondů Macquarie?
To jsem nechtěl, byl jsem přeexponovaný už tím, že jsem tam pracoval a plynul mi odtud veškerý příjem. Začal jsem se tedy dívat po možnostech, jak alokovat peníze do private equity, a bavil se s kolegy, rodinou a známými. Cílem bylo dát dohromady deset až dvacet milionů eur s tím, že si to budeme investovat sami. Věnoval jsem se tomu při práci a postupně to získávalo momentum a přidávalo se víc lidí.

Jak jsem se tomu věnoval po víkendech, už jsem to moc nezvládal a rozhodl jsem se této aktivitě pod hlavičkou GateVest věnovat naplno. GateVest přitom nevznikl tak, že jsem chtěl být investiční manažer a nechávat si platit za poskytování služeb, ale spíše, že jsem investor, ať se lidé přidají vedle mě, a pokud peníze dobře alokuju, můžu mít něco z výnosu. Pokud ne, nemám z toho nic, protože manažerské poplatky nemáme.

Souvisel rozběh GateVestu i s tím, že jste se přestěhoval do Prahy?
Byla to jedna z hnacích sil. Každé město, kde jsem žil a působil, mělo svoji úlohu v dané dekádě mého života. Nejdřív New York, pak Londýn, Mnichov a nakonec Praha. Čím jsem starší, tím víc vyhledávám klidnější místa blíž ke kořenům.

Jaké vůbec bylo začínat vlastní firmu bez zázemí obří globální finanční skupiny?
Šel jsem z jednoho extrému do druhého – z firmy působící ve třiceti zemích s 18 tisíci zaměstnanci do projektu, kde jsem byl jediný člověk. Je to chaos. (smích) Neříkám, že mě to úplně překvapilo, čekal jsem to, ale poslední rok byl extrémně náročný. Hodně věcí jsem považoval za samozřejmost a najednou jsem si je musel dělat sám.

Jako například?
Až takové věci, že si koupíte počítač a zjistíte, že na většině z nich není nainstalovaný Office, takže si ho musíte jít koupit samostatně. Jsou to drobnosti, ale když vám v práci dají počítač a Office tam je, říkáte si, že je to tam tak nějak samo… Ve vlastní firmě jsem tak byl účetní, právník, IT, konzultant, asistentka i sekretářka v jedné osobě.

Náročné bylo získat první kapitál od prvního investora. Zároveň to ale bylo vzrušující období, protože mě bavilo a baví budovat něco nového a vidět, jak to roste. Nejvíce se mi na vlastním fondu líbí, že se nemohu na nikoho vymlouvat – když se daří, mohu si sám pogratulovat, a když ne, mohu jen mlátit hlavou do zdi, že jsem něco neudělal správně.

Zatím jste v začátcích, nicméně už máte 80 milionů eur (necelé dvě miliardy korun), přičemž největším investorem ve fondu je skupina J&T. Jak jste se dali dohromady? Znali jste se už historicky z doby, kdy jste dělal private equity v našem regionu?
S lidmi z J&T jsem se znal z jiné divize, nebyla to investiční společnost, se kterou spolupracuji teď. Dali jsme se dohromady přes mého známého, měli jsme pár schůzek a ukázalo se, že chtějí dělat něco podobného jako já a že půjde o vysoce symbiotický vztah: oni mohou získávat kapitál skrze J&T Banku a já mám zkušenosti ze světového private equity.

Jak se vám s nimi spolupracuje?
V dobrém slova smyslu nebylo lehké spolupráci nastavit – a tak to má být, protože proti sobě seděly dvě strany, které oboru rozuměly a věděly, co dělají, takže si každý chtěl ukrojit svůj díl z koláče. Trvalo asi osm měsíců, než jsme dospěli k závěru a podepsali smlouvy. Dovolím si tvrdit, že pro mě na česko-slovenském trhu není lepší partner. Mají přístup přesně k typu kapitálu, který cíleně vyhledávám, a mají velmi silný brand, zatímco GateVest nikdo nezná. Razítko záruky v podobě silného investora je velmi nápomocné.

Kde se GateVest nachází teď? Jak hodnotíte samotný rozběh?
Když jsme se před rokem bavili s J&T, dávali jsme si za cíl dostat se za první rok na 20 až 30 milionů eur. Jsme na 80 milionech za devět měsíců, takže se nám daří cíle úspěšně překonávat. Výkonnost fondu je dobrá, jsme na úrovni 23 procent anualizovaně. Jak jsem zmínil, to nic neznamená, ale je lepší začínat s 23 procenty než se třemi. Jsme na dobré cestě vytvořit něco větších rozměrů. Firma roste nejen z pohledu kapitálu, v týmu už je nás aktuálně sedm, takže se postupně rozrůstáme. Zatím tedy panuje spokojenost.

A kde bude GateVest například za pět let?
To je těžké říct. Celý život si nekladu cíle ve formě výstupů, ale ve formě vstupů. Když fotbalista vyběhne na trávník a řekne si, že dá hattrick a vyhrají 3:0, může se mu to povést i nepovést bez ohledu na jeho výkon, protože tam působí obrovské množství externích faktorů. Proto nikdy neodpovídám přímo na otázku, na jaké číslo cílíme nebo kolik kapitálu chceme vybrat. Je to otevřený fond, možná budeme za pět let na 150 milionech eur, možná na 1,5 miliardě, to nedokážu posoudit.

Jak tedy vypadá vaše soustředění na vstupy?
Chci fondu dát 120 procent, aby byli investoři spokojení, což je na prvním místě, a aby byly peníze rozumně investované. Koneckonců mám ve fondu přes čtyři miliony eur vlastního kapitálu, výnosnost je pro mě důležitá i z tohoto pohledu. Kam se firma posune z hlediska velikosti, zaměstnanců nebo objemu kapitálu, nechávám na osudu. Může přijít finanční krize, můžeme investovat extrémně dobře, a přesto se objem zvyšovat nebude. A může to být i naopak.

Co považujete v tomto kontextu za největší výzvu?
Abychom byli úspěšní, musíme zachytit správnou vlnu, kterou nemáme plně pod kontrolou. Příklad za posledních osm let: první čtyři roky patřilo private equity celosvětově mezi nejlépe performující třídy aktiv, poslední čtyři roky už to tak úplně neplatí, generuje šest až osm procent. Jaké budou další čtyři roky, nikdo neví. Ale právě to, zda zachytíte takové nebo opačné čtyřleté období, rozhoduje o tom, zda za pět let sedíte na pěti miliardách, nebo na 150 milionech. Je to z velké části o štěstí. Většina lidí bude tvrdit, že je to jejich dovednost a tvrdá práce. Já otevřeně přiznávám, že štěstí hraje v životě větší roli, než si připouštíme. A to bude hrát obrovskou roli i v růstu GateVestu.