Nový Avatar je třetí nejvýdělečnější film všech dob. James Cameron překonal svůj vlastní Titanic

Avatar: The Way of Water ve světových kinech utržil už 2,24 miliardy dolarů. Zbývá mu překonat jen Avengers: Endgame a svůj vlastní první díl.

Michal MančařMichal Mančař

avatar-the-way-of-water

Foto: Avatar2film.cz

Avatar: The Way of Water vládne světovým kinům

0Zobrazit komentáře

Snímek Jamese Camerona Avatar: The Way of Water se stal třetím nejvýdělečnějším filmem všech dob. Jeho tvůrce přitom překonal sám sebe, na čtvrtou příčku totiž odsunul svůj další počin – velkolepou love story Titanic. A pokud triková sci-fi jízda Avatara bude pokračovat v nastoleném tempu, mohla by dostihnout i svůj vlastní první díl.

Avatar: The Way of Water v kinech utržil už 2,24 miliardy dolarů, v přepočtu 49,7 miliardy korun. Na první příčce žebříčku filmů s nejvyššími tržbami trůní první díl Avatara, ten od své premiéry v roce 2009 utržil 2,92 miliardy dolarů. Druhé místo patří o deset let staršímu vyvrcholení marvelovského filmového univerza v podobě Avengers: Endgame s 2,7 miliardy dolarů.

Společnosti Disney ani 20th Century Studios rozpočet jimi produkovaného snímku nezveřejnily, odhady však hovořily o 350 až 450 milionech dolarů, tedy až o téměř deseti miliardách korun. Avatar: The Way of Water nicméně už během dvou týdnů po své premiéře v půlce prosince loňského roku ohlásil překročení miliardy dolarů, čímž se stal jedním z pouhých šesti filmů v dějinách, které během čtrnácti dnů této mety dosáhly.

Od té doby Avatar pokračoval ve spanilé sci-fi jízdě, která mu dokonce v Česku vynesla status nejvýdělečnějšího filmu od revoluce. Před týdnem s tržbami ve výši 273 milionů korun z domácích kin přeskočil do té doby panující snímek o kapele Queen Bohemian Rhapsody. Třetí místo v českém žebříčku pak patří prvnímu Avatarovi, který už před čtrnácti lety uchvátil domácí diváky svým vizuálem.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Na světové prvenství nicméně The Way of Water ještě několik stovek milionů dolarů schází, ačkoliv i tak jsou jeho tržby pro tvůrce důvodem k oslavě. James Cameron totiž už dříve hovořil o nutnosti vydělat 1,5 miliardy dolarů, aby se nový výlet k Alfě Centauri na měsíc Pandora zaplatil. Kromě výše uvedeného rozpočtu jako takového je nutné započítat i další náklady, především pak ty marketingové.

Posun na bronzovou pozici v seznamu nejvýdělečnějších filmů historie je také příznivým příslibem pro další pokračování. Už nyní je totiž takřka hotový třetí Avatar s plánovanou premiérou v prosinci příštího roku. Ten do příběhu o střetu lidského světa zavánějícího ziskuchtivým imperialismem s tím mimozemským, jenž existuje v souladu s přírodou, přinese o něco více nejednoznačnosti, představí totiž radikálnější podobu domorodých obyvatel Pandory.

Filmaři už navíc mají plány na čtvrtý a pátý díl. Mezi trojkou a čtyřkou má dojít k velkému časovému skoku, a když Cameron poslal scénář Avatara 4 do studia, prý místo poznámek k dokumentu dostal jen e-mail s odpovědí „Ty vole“. Poslední díl série by pak měl diváky vzít dokonce i na Zemi, jejíž stav donutil lidské obyvatele k neurvalé expanzi právě i na Pandoru.

Vedle postupu žebříčkem tržeb se Avatar: The Way of Water dočkal i profesního ocenění. V neděli získal cenu za vizuální efekty od Britské filmové akademie, kromě BAFTA je nominován i ve čtyřech kategoriích na Oscara. Mezi nimi nechybí ani nejcennější nominace na nejlepší snímek. S jejím proměněním to nebude mít snadné, ale bylo by s podivem, pokud by nezískal cenu za zvláštní efekty. O scénáři a dalších aspektech by se jistě dalo diskutovat, ale žádný jiný film nevypadá tak dobře.

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Viděli jsme všechny epizody postapo hitu The Last of Us. Je to skvělá adaptace, ale má svoje limity

V redakci jsme měli možnost s předstihem vidět celou první řadu The Last of Us. Diskutujeme o tom, jestli věrná adaptace dělá dobrý seriál.

the-last-of-us-ellie-joel-hboKomentář

Reprofoto: HBO Max/YouTube

Ellie a Joel v The Last of Us

0Zobrazit komentáře

Před několika lety se HBO rozhodlo k poměrně odvážnému kroku – zkusit přispět do tak trochu prokleté kategorie filmových a televizních adaptací videoher, navíc s velkorysým rozpočtem. Vybralo si pro to ale skvělého kandidáta ve formě jedné z nejoceňovanějších her vůbec, The Last of Us. První řada seriálu se nedávno přehoupla do své druhé poloviny a v redakci, kde jsme už měli možnost zhlédnout i zbývající epizody, jsme nový hit zhodnotili.

Jak by také ne, když jde jednoduše o největší televizní událost prvních měsíců letošního roku. The Last of Us na obrazovky přineslo příběh Joela a Ellie, dvou z poměrně malé hrstky přeživších po apokalyptické události, kdy svět zachvátila pandemie parazitické houby měnící lidi na krvelačné bestie. Ellie, čtrnáctiletá dívka narozená už ve světě po konci světa, je imunní – a možná jedinou šancí lidstva.

Těmi skutečnými monstry zde ale nejsou zombie, respektive infikovaní, jak jim říkají hrdinové seriálu. Zatímco lidé ovládaní houbou ztratili všechny známky vědomí sebe sama i schopnost vynášet morální soudy, ti zdraví je stále mají – a přitom se často chovají příšerně. Někde vládne militaristický fašismus, jinde zase kanibalové nebo ty nejhorší interpretace Starého zákona. Joel a Ellie proto musí na své cestě do laboratoře s příslibem vakcíny najít společnou řeč, vzájemné porozumění a důvod, proč vlastně lidstvo zachraňovat.

The Last of Us se od premiéry těší jak obrovskému zájmu, tak značnému uznání za to, jak se podařilo hru převést do seriálu. Jeho tvůrci, Neil Druckmann, stojící za hrou, a Craig Mazin, stojící za Černobylem, po většinu doby úzce sledují předlohu a mění hlavně aspekty, které by byly nudné bez interaktivního aspektu. Znamená ale věrnost skvělé předloze automaticky skvělý seriál?


Michal Mančař
Nejlepší adaptace hry neznamená nejlepší seriál

The Last of Us je vynikající seriálová adaptace herního titulu, který se pyšní jedním z nejpovedenějších vyprávění příběhu vůbec. Ale být nejlepší v úzce vymezené disciplíně nedělá ze závodníka celkového šampiona. Po prvotním nadšení, kdy mě při slavnostní premiéře napětí prvního dílu zavrtalo do křesla, případně po některých částech, které byly parádní a perfektní, hodnotím s odstupem času seriál… čím dál tím, hmm-hmm, nechci použít slovo hůř, ale raději střízlivěji.

Z počátku jsem byl nadšený. Zaprvé z toho, že sleduji mnohem zajímavější a především nehloupé The Walking Dead – jeden z naprostého minima seriálů, u nichž jsem jednou prostě v půlce zastavil sledovanou epizodu, řekl si, proč na to sakra koukám, vždyť tam jsou všichni repetitivně vypatlaní, a radoval se z ušetřeného času nevěnovaného dalším dílům a sériím. Který jsem jistě utopil v nějakém jiném seriálu.

Zadruhé mě nadchla skutečnost, že se videoherní adaptace povedla na výbornou. Jsem dobře obeznámen s tím, kam a jak se příběh The Last of Us vydává, a navzdory dílčím změnám je to od HBO velice věrná transformace. Která se navíc soustředí na to důležité a neprovádí zbytečné zásahy do jádra zdrojového materiálu (zdravím netflixovského Zaklínače).

Seriálové TLOU skvěle dokazuje hypotézu, kterou si fanoušci různých popkulturních hitů šuškají už kdovíjak dlouho. Tedy že jestli bylo něco úspěšné a oceňované z nějakého důvodu – třeba videohra kvůli svým postavám a příběhu –, tak pro úspěšnou adaptaci v jiném médiu by teoreticky mohlo stačit, tušíte správně, třeba se prostě toho držet. Jak revoluční.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Zatřetí jsem oceňoval důsledek přístupu zmíněného v předchozím odstavci. The Last of Us není o houbových zombie (houbie?), je to o těch posledních z nás. O vztahu Joela a Ellie, o lidech v postapokalyptickém světě. Na jistou část uživatelů internetu třetí díl působil jako hadr na býka („Nejsem homofob, ale…“ či „Bylo to úplně o ničem, s TLOU to nemělo nic společnýho!“) a jistě, neposunul přímo příběh Joela a Ellie, ale vykresloval mezilidské vztahy v extrémní situaci. A jeho myšlenka se promítla i do osudu hlavní dvojice. Jenže s každou další epizodou až do závěru seriálu přibývaly pochybnosti.

Každý nový díl přinášel další myšlenky, že ačkoliv je to dobře zahrané, profesionálně natočené a brnká to na ty stejné struny jako hra, tak je to čím dál tím víc předvídatelné. The Last of Us nesklouzlo k hlouposti Živých mrtvých, ale bohužel byl stále častěji vidět šablonový přístup, že zrovna tato skupina přeživších se zachová takhle a že se stane toto. A v ten okamžik divácké nadšení živila jen chemie hrdinů. Na vině není znalost původního příběhu – ačkoliv znáte cíl, i cesta může být zajímavá –, ale (pokulhávající) naservírování epizody, jež nedokázala častěji překvapit a vymanit se z osidel očekávatelného.

Ale aby to nevyznělo příliš negativně, doteď vzpomínám na mistrné mrazení, které po vzoru Černobylu způsobila třeba úvodní pasáž druhé epizody s indonéskou vědkyní. Nebo na prakticky pokaždé povedené prolamování ledů mezi Ellie a Joelem. Na jednu stranu je škoda, že tak zapamatováníhodné nebylo jejich postapo putování jako takové. Na stranu druhou už sám fakt, že takové okamžiky seriál nabídl, je skvělý. Přísně vzato tak The Last of Us ta nejvyšší očekávání zklamalo, ale zadání být vítěznou vlajkovou lodí HBO splnilo. A většinou bavilo.


Tomáš Chlebek
Přelomová hra, jen výrazně nadprůměrný seriál

Dovolím si s kolegou trochu polemizovat. Zatímco on totiž konstatuje, že zvolený způsob adaptace je zcela očividný, já naopak myslím, že The Last of Us diskuzi kolem herních adaptací spíš dále víří, než aby ji mělo ukončit. Nechybí seriálu určité kouzlo, které by z něj učinilo skutečně skvělý počin, právě proto, že se tvůrci rozhodli tolik držet předlohy? Ostatně některými z nejzajímavějších momentů televizního TLOU jsou právě ty, co ve hře nebyly. 

Původní videohra byla před deseti lety přelomová způsobem vyprávění, které se blížilo televizi či filmu. Stěžejní byly postavy s hloubkou, k nimž si hráči časem vybudovali vztah a byli zainvestovaní jak do jejich charakterového vývoje, tak do jejich strastiplné cesty za záchranou. Kolem nich se pak vykresluje rozsáhlý svět plný různě smýšlejících lidí, s nimiž se hráči potkali.

Seriál většinu těchto prvků přebírá. Hlavní postavy, ale také většina těch epizodických, mají silné, nebanální osobní příběhy a z nich vycházející motivace. Vyprávění tak místo probíjení se zombíky nebo rozpitvávání rodinných a romantických vztahů sleduje střety různých životních filozofií a schopnost hrdinů překonat vlastní fyzická i psychická omezení, aby zachránili svět.

Je to proto velice kvalitní, dospělý seriál, kterému se podařilo do televize převést jak ducha hry, tak mnohé z jejích konkrétních momentů. Otázkou ovšem je, jestli to stačí. V kontextu současné televize, kde o hluboké postavy nebo komplexní světy není nouze, The Last of Us nepřináší nic zásadně nového. Možná je naopak více vidět množství typických žánrových prvků, se kterými se tvůrci už ve hře rozhodli příliš nehýbat.

thelastofus

Foto: HBO

Joel a Ellie v seriálu The Last of Us na motivy slavné videohry

Z hlediska vyprávění pak trochu kolidují dvě roviny. Jedna má – byť prostřednictvím příběhu dvou postav – v epickém měřítku představit komplexní postapokalyptický svět a lidi, co v něm žijí. Druhá se ale omezuje na silně epizodický narativ, který celkový obraz tříští do jednorázových příběhů. Ve výsledku The Last of Us místy působí až jako „epizody z konce světa“, ve kterých jsou Joel a Ellie průvodci, ne tahouni.

To dává více vyniknout hned několika v zásadě vedlejším příběhům, které fungují velice dobře. Billovi a Tedovi jsem věnoval celý samostatný komentář, za zmínku ale stojí také bratři Henry a Sam, velitelka revolucionářů Kathleen nebo kamarádka Ellie, Riley. Tvůrcům se daří na relativně malém prostoru desítek minut vytvořit přesvědčivé charaktery a pak nás zdevastují jejich mnohdy tragickým osudem.

Zajímavě takovým způsobem rozšiřují svět seriálu, který je z velké části o tom, jak lidé reagují na různé formy traumat a nesou si je s sebou. Mnohé aspekty světa ale zůstávají nerozpracované a někdy působí jako příliš umělé kulisy. Militantní vláda organizace FEDRA, válka s rebely Světluškami a naděje v nalezení léku v zásadě jen stojí v pozadí, byť by možná měly více pohánět vyprávění. Není od věci zde zmínit film Potomci lidí, který je The Last of Us v mnohém podobný a zde popisované prvky se mu daří do celku propojit o něco lépe.

Jak už zaznělo, výše popsané neznamená, že bych The Last of Us nepovažoval za seriál, na který si nevzpomeneme i na konci roku při bilancování toho nejlepšího z televize. Nicméně ke statusu skutečně významného díla mu ještě kus chybí. A možná právě proto, že se tvůrci příliš drželi předlohy, která je přelomová hlavně ve svém specifickém médiu. Tvůrci už pracují na pokračování, které ve videoherní formě představuje ještě rozsáhlejší svět, takže jsem zvědavý, co udělají dále.