O pivu si přečetl na Wikipedii, teď pije, aby zničil nadnárodní korporace. A stěží z něj spustíte oči

Když ho na Instagramu uvidíte poprvé, nejspíš se zašklebíte, protočíte oči a scrollujete dál. Pak na vás ale vyskočí podruhé. Potřetí. Počtvrté. V ten moment zjistíte, že ten kluk asi ví, o čem mluví, ačkoliv působí jako alkáč, jak sám o sobě rád říká. Nic ale není nikdy černobílé, konkrétně v jeho případě spíš pestrobarevné, protože je řeč o Adamu Humlovi, který je na sítích známý jako Medojed. A nikoho „zajímavějšího“ v této branži v Česku nejspíš nenajdete.

„Jo, sorry, zrovna jsem si vzal pantofle na techno, snad vás to tady nepohoršuje,“ říká mi, když stojíme u kávovaru v kanceláři a chystám mu flat white. Káva pro něj není nezvyklá, ačkoliv je známý jako člověk, který prakticky denně konzumuje alkohol a pak o něm mimo jiné natáčí recenze na Instagramu. Od pohledu působí jako skromný pohodář, kterému prostě jen chutná, nicméně za jeho autentickými a pro oko běžného diváka bláznivými videi stojí chytrá strategie.

Ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, jak se z barmana, který si před pohovorem četl na Wikipedii, co je pivo, stal jedním z nejvýraznějších hlasů z branže. Mluví o vyhoření v Zichovci, růstu Lihovárku, zákulisí své záměrně punkové tvorby i o tom, proč se nepovažuje za influencera. Otevřeně rozebírá také odvrácenou stranu alkoholu, jeho zdanění, český vztah k pití a ambici vrátit část trhu malým tuzemským výrobcům.

---

Normálně bych se zeptal, od kolika tak moc piješ, ale protože jde o úvod rozhovoru, potřebuji začít nějak diplomatičtěji. Nebo…
Pojďme na to rovnou od stolu, vůbec s tím nemám problém. S nadstandardní konzumací alkoholu jsem začal až s profesním životem, kolem třiadvaceti let. Předtím jsem vychodil gymnázium a pracoval jako kuchař u langošů. Jezdil jsem festivalové šňůry, měl ruce pořád ponořené v oleji a pak jsem asi půl roku dělal v nonstopu. Čtyřiadvacetihodinové směny jsou docela dobrý základ do života. Dají ti velký nadhled, i když je to trochu blázinec.

Když jsem se z toho dostal, odpověděl jsem na inzerát BeerGeeku na Jiřáku. Byl to multitap se třiceti pípami a hledali barmana. Na Wikipedii jsem si přečetl, co je pivo, šel na pohovor a dostal práci. Pak už to šlo rychle. Pochopil jsem, že pivo je něco, čemu pro mě bude snadné rozumět, a začal jsem to opravdu drtit.

Co tě pak přimělo začít ho tak intenzivně studovat? Byla za tím chuť, nebo něco hlubšího?
Asi kombinace chuti a poznávání toho, jak jednotlivé chutě vznikají. Pivo v sobě kromě surovin a technologií nese i vlastní historickou genezi. Různé pivní styly svou podobou ukazují, jaké ingredience byly v daném místě historicky dostupné, jaká tam byla voda a z jakých podmínek vlastně vznikly.

Udržování kontinuity chuti je podle mě poctou přírodě a surovinám, z nichž alkohol pochází. V tomhle jsem trochu ezo. Alkohol vždycky vzniká z plodin, ať už jde o obilí, ovoce nebo hrozny. Otiskuje se do něj příroda, půda, počasí, klima i čas a díky přeměně na alkohol se to všechno určitým způsobem konzervuje. Můžeš pak sáhnout po nápoji, který je svědectvím podmínek, v nichž vznikl.

Dokážeš vůbec odhadnout, kolik piv a dalších alkoholických nápojů jsi od té doby ochutnal?
Do určité míry jsem si to počítal. Myslím, že to bude přibližně 12 000 piv a se všemi ostatními druhy alkoholu dohromady asi 17 000 různých nápojů.

Sedmnáct tisíc nápojů zní spíš jako celoživotní bilance…
Je mi dvaatřicet a začal jsem ve třiadvaceti, takže je to fakt hodně pití. Kdo z mých vrstevníků by mě chtěl dohnat, bude to mít těžké. Takové množství se dá odpít snad jenom ve dvaceti.

Jak to potom šlo v BeerGeeku?
Za půl roku jsem se stal vedoucím směny a vedoucím baru. Deset měsíců po začátku kariéry v alkoholu jsem skládal zkoušky Beer Judge Certification Program, které tehdy mělo v Česku asi dvacet lidí. Je to poměrně složitý a obsáhlý americký program. Mně to prostě šlo. Byla to první věc v životě, v níž jsem byl opravdu dobrý.

V čem tato certifikace spočívá?
V pivním světě patří BJCP k nejuznávanějším kvalifikacím, i když já rozhodně nemám nejvyšší úroveň. Začíná se stupněm provisional, následují recognized a certified, který má v Česku zhruba deset lidí. Nad nimi je ještě national a ten má u nás podle mě jeden člověk.

Je to trochu stínová komunita, protože se u nás mylně zaměňuje sládkovství a pivní sommeliérství. Do porot pivních soutěží se často berou sládci, ale být sládkem samo o sobě ještě není vysoká kvalifikace. Přirovnal bych to ke kuchařině. Kuchař může pracovat ve školní jídelně i v michelinské restauraci. Záleží na přístupu a na tom, jak schopným kuchařem se stal.

Takže je to něco jako vinný sommelier?
Ale u piva hraje větší roli technologie. Ze zrní a chmele musíš tepelným zpracováním a dalšími kroky vytvořit něco, co se dá pít. Víno je sexy už od začátku. Pivo je technologicky komplexnější, protože k vytvoření nápoje vede více kroků. Vinaři si to zase komplikují pěstováním. Jejich práce je výrazně sezonní, takže se mohou věnovat celému procesu růstu plodiny, což je u pivovaru, který musí vyrábět průběžně, nereálné.

Z BeerGeeku ses přes několik pražských podniků nakonec dostal až do pivovaru Zichovec. Co tě tam přivedlo?
Po roce a půl v BeerGeeku následovalo trochu divočejší období, během kterého jsem vystřídal několik pražských pivních barů a dva roky pomáhal vést Lya Beer Café na Krymské. Právě tam jsem pochopil, že se dá kultura kolem alkoholu dělat úplně jinak.

V té době jsem také založil meme stránku o absurdním pivním stylu DDH New England Kölsch, která se v pivní komunitě poměrně výrazně prosadila. Byl to docela silný guerillový marketingový výkon, díky kterému mě oslovil Ondřej Husák ze Zichovce s otázkou: „Nechceš k nám přijít pracovat? Nevím, co tady budeš dělat, ale něco vymyslíme.“

A co jste nakonec vymysleli?
Byl jsem součástí produktového designu. A ne, nenavrhoval jsem etikety nebo tak, jak si možná myslíš. Produktovým designem myslím rozhodování o tom, z jakých ingrediencí a jakým způsobem pivo vyrobíme, jak se bude jmenovat, jak ho budeme komunikovat, komu ho prodáme a v jakém množství ho uvaříme. Hodně mě bavilo vymýšlet názvy a shánět ingredience, které nikdo jiný neměl.

Kam až tě jejich shánění zavedlo?
Chtěl jsem uvařit Ukrainian Golden Ale z ukrajinského chmele. Kamarádka z Ukrajiny, která je také beer judge, mi před válkou sehnala pět kilogramů novošlechtěné odrůdy Zagrava. Je to zvláštní chmel s jahodovým a žvýkačkovým aroma. Na oplátku jsem jí musel sehnat pět kilogramů české odrůdy Pluto, která se také sháněla těžko a má zase hezké mandarinkové tóny. Takže jsme si vyměnili bizarní chmely.

Ještě raději mám příběh rajčatového gose. Gose je slano-kyselý pivní styl a v Rusku vznikla jeho rajčatová varianta. Rajčata podle mě obsahují prekurzory glutamátu sodného a v kombinaci se solí vytvářejí umami, takže vlastně přirozeně vyrábíš umami pivo. Když se povede, je opravdu dobré.

Naše pivo se jmenovalo Like a Bloody Mary. Obsahovalo passatu, worcesterskou omáčku a Tabasco. Chtěli jsme ho vyrobit hodně a ke kvašení jsme potřebovali bio passatu. Zavolal jsem malému českému distributorovi, že potřebuji půl tuny. Sehnal ji, jenže největší balení mělo dva a půl kilogramu. V pivovaru jsme proto uspořádali šestihodinový workshop otevírání plechovek… a zničili při něm čtyři otvíráky.

První várka měla tři tisíce litrů a vyprodala se během několika hodin, nebo přinejmenším patřila k nejrychleji vyprodaným pivům v tehdejší historii pivovaru. Podruhé jsme uvařili šest tisíc litrů a objednávali tunu passaty, tedy asi čtyři sta plechovek. Distributorovi jsme tehdy říkali, ať farmáři raději neprozrazuje, že jeho rajčata lijeme do piva, aby nám je nepřestal dodávat.

Půl tuny passaty a šest hodin otevírání plechovek docela dobře ilustrují, kam až jste byli ochotní zajít…
Je to tak. Nebyl to jeden projekt, ale kontinuální brainstorming a vymýšlení stále větších blbostí. Navzájem jsme se plácali po zádech a říkali si: „Ne, tak tohle už je opravdu příliš velká blbost, to neuvaříme.“

A padlo někdy něco, co nakonec fakt neprošlo?
Mým nesplněným snem bylo dvaasedmdesátihodinové pivo, takže od zahájení vaření po nalahvování by uplynuly jen tři dny. Technologicky jsem měl vymyšlené i chlazení suchým ledem, protože jinak by se to tak rychle udělat nedalo. Kolegové mi to ale nikdy nedovolili. Asi nevěřili, že dokážu takové pivo prodat lidem.

V Zichovci ses ale stal i ambasadorem a jezdil po Evropě. Tam jsi asi musel nasát hodně inspirace?
Byla to obrovská zkušenost. Viděl jsem, jak k pivu přistupují jiné kultury, ale také co všechno se odehrává za oponou – od výroby přes obchod až po marketing. Člověk si díky tomu uvědomí, kolik práce stojí za produktem, který nakonec působí úplně samozřejmě.

Zároveň mě to utvrdilo v tom, že dobře odvedená práce nemusí být příliš vidět. Jsem v tomhle hodně anti-LinkedIn: raději než sebe chci prodávat produkt. Když věnuješ příliš energie vlastní prezentaci, snadno zapomeneš na samotnou práci.

A byť toto vše může zní jako dream job, stejně jsi po dvou letech ze Zichovce odešel. Proč?
Vyhořel jsem. Měl jsem pocit, že mi není umožněn adekvátní růst a že mi nechtějí přiznat, že jsem dospěl do fáze, kdy své práci opravdu rozumím. Protože přiznat mi to by také znamenalo lépe mě platit.

Odcházel jsem poměrně bezprizorně. Byl jsem bez práce, měl nějaký zbytek peněz a rozhodl jsem se půl roku starat o blízkého člověka, který na tom nebyl zdravotně dobře. Když mi začaly docházet peníze, napsal jsem na Facebook: „Umím tohle, tohle a tohle. Víte, co umím. Hledám práci.“ A ozval se mi Jakub Gottwald z Lihovárku.

Jakub věděl, že pokud má firma růst, potřebuje posilu, jen si nebyl jistý, jestli si mě může dovolit. Domluvili jsme se proto na roční spolupráci s odměnami navázanými na výsledky. Řekl jsem mu, že se do roka zaplatím, a to se také stalo. Dnes v Lihovárku vedu marketing a obchod a s Jakubem fungujeme jako tandem. Společně budujeme kulturu kolem českého alkoholu a ukazujeme, že vedle svých rizik může být i krásnou součástí života.

Videa, díky kterým tě dnes lidé znají, jsi tedy naplno začal dělat až v Lihovárku?
Ano. Chtěl jsem se jim více věnovat už v Zichovci, ale majitel si nepřál, aby zaměstnanci vedle pivovaru budovali vlastní značku. Chápal jsem jeho obavy a respektoval to.

Potom jsem vyhrál reality show BeerMaster Česko, do které jsem se přihlásil spíš ze srandy. Dodnes nechápu, proč mě nechali zvítězit. S podobou soutěže ani přístupem organizátorů jsem ale nebyl spokojený a nechtěl jsem, aby mě lidé vnímali jako někoho, kdo vyrostl na zádech Budvaru. Ze sítí jsem se proto na nějakou dobu stáhl.

Naplno jsem se k nim vrátil až pár měsíců po příchodu do Lihovárku. Řekl jsem Jakubovi, že začnu pravidelně natáčet videa o alkoholu, protože mi to dává smysl. Během dvou měsíců profil vyrostl z tisíce na tři tisíce sledujících a já začal věřit, že do konce roku zvládnu mnohem víc.

Tudíž je to takový marketingový kanál Lihovárku?
Vytvořil jsem si přístup, kterému říkám holistický stochastický marketing. Zní to složitě, ale princip je jednoduchý – pokud chceš, aby lidé narazili na tvůj produkt, musíš být všude tam, kde se pohybují oni. Videa jsou jen jednou částí celé skládačky.

Navenek můžeme působit trochu chaoticky, ve skutečnosti ale jednotlivé kroky plánujeme. S Jakubem pravidelně řešíme, co zveřejníme, jaké produkty podpoříme i do čeho naopak nebudeme investovat čas. Funguje to, protože od začátku roku jsme meziročně vyrostli asi o 42 procent.

Videa tedy nejsou samostatný projekt, ale jeden z nástrojů, kterými pomáháte Lihovárku růst. Co vlastně firma dělá?
Jakub nás označuje za odbytové družstvo českých lihovarů. Spolupracujeme s malými výrobci, kteří umějí vytvořit skvělý alkohol, často ho ale neumějí dostat k zákazníkům. My jim pomáháme s prodejem a marketingem. Zároveň se snažíme budovat celý trh. Malé české lihovary podle nás nemusí bojovat mezi sebou, protože jejich skutečnou konkurencí jsou velké nadnárodní značky.

Když se podaří zvýšit zájem o kvalitní český alkohol obecně, může z toho těžit každý z nich. Nejtěžší je ovšem některé výrobce přesvědčit, že to myslíme vážně. Obzvlášť starší lihovarníci jsou někdy nedůvěřiví a přemýšlejí, kde je chceme obejít. Postupně jim proto ukazujeme, že chceme růst společně s nimi.

A co se stane, když váš marketing zafunguje až příliš dobře?
Musíme hlídat, abychom neprodali víc, než zvládnou vyrobit. U jednoho produktu se díky povedené reklamě začaly prodávat tisíce lahví. Výrobce kvůli tomu dokonce koupil sad, aby měl dost ovoce pro další růst. Jindy nám někdo zavolá, ať jeho meruňkovici dočasně přestaneme nabízet, protože mu zásoby musí vydržet do dokončení další várky. I to k práci s malými producenty patří.

Pokud bude zájem o český alkohol dál růst, začnou výrobci rozšiřovat kapacity a vznikne prostor pro nové lihovary, větší sady i dostupnější suroviny. Dlouhodobým cílem je vzít část trhu zpátky nadnárodním společnostem.

Jak velký je dnes Lihovárek?
Jsme čtyři. Já, Jakub a dva kluci ve skladu.

A růst?
Za poslední rok jsme poprvé překonali tržby 40 milionů korun a loni to bylo zhruba 32 až 33 milionů. Letos jsme si stanovili růst o 25 procent.

Když ale říkáš, že za těmito výsledky zčásti stojíš i ty, respektive tvoje tvorba na sítích, tak přece jsi influencer, ne? Vím, že to slovo často odmítáš…
Influencer je pro mě člověk, který se živí reklamami a doporučováním produktů. Já jsem zaměstnanec Lihovárku a videa jsou součástí mé práce pro firmu. Ukazuji v nich ale i produkty, které sami neprodáváme, protože díky tomu lidé vědí, že nemluvím dobře jen o našem sortimentu.

Často nejdřív poznají mě a teprve potom objeví Lihovárek. Člověk totiž dokáže vyvolat silnější emoci než samotná firma a tu následně přenést na značku. Když si pak někdo chce koupit alkohol, vzpomene si díky mně právě na Lihovárek.

Nejdřív ale k samotnému jménu, pod kterým tě lidé na sítích znají. Proč si říkáš Medojed?
Medojed je moje přezdívka od šestnácti let a vznikla u League of Legends. Se starší sestrou jsme si tehdy pro legraci založili facebookové profily. Ona byla Treska obecná a já Medojed kapský. Lidé mě pak znali jako Medojeda, i když často vůbec nevěděli, jak se ve skutečnosti jmenuji. Když byl Medojed na Instagramu zabraný, přidal jsem k němu „pije“.

A teď, když kdokoliv jde na profil @medojedpije, najde hromadu velmi neupravených, leč vtipných videí o alkoholu. Nakolik je jejich forma promyšlená?
V marketingu se tomu říká manufakturovaná autenticita. Když jsem začínal, Jakub z Lihovárku mi řekl hlavně to, aby mi videa nezabírala příliš času, protože mám i normální práci. Nastavil jsem si proto pravidlo, že jedno musí vzniknout do deseti minut. Natáčím vždy na první pokus. A vždy bez scénáře.

Přesto ale mají evidentní strukturu.
Ano. Vytvořil jsem si schéma, kterým nového diváka několikrát za sebou rozhodím. Nejdřív vidí náhodného uřvaného týpka na židli, v divném oblečení a s podivným pozadím. Potom vytáhnu obskurní lahev, zamíchám nápoj prstem nebo udělám něco podobného. Nakonec o něm ale začnu mluvit poměrně informovaně. Pořád se tam děje něco jiného, než člověk očekává.

Na začátku jsem o téhle formě přemýšlel, postupně jsem ji ale vstřebal. Dnes prostě vezmu lahev, zapnu kameru a něco natočím. Ve videích zvýrazňuji zábavnější stránky své osobnosti, které se tím současně stávají větší součástí mého skutečného já. Čím déle to dělám, tím méně musím nějakou personu hrát.

To hlavní je recenze alkoholových nápojů. Podle čeho je v první řadě vybíráš?
Recenzuji většinu nových produktů, které přijdou do Lihovárku. Někdy mě Jakub požádá, abych ukázal konkrétní lahev, o jejíž propagaci nás požádala palírna. Je ale transparentní, že jsem ambasadorem Lihovárku a že daný produkt prodáváme.

Kromě toho dělám takzvané review za chlast. Kdokoliv, kdo vyrábí český komerčně dostupný produkt, mi může napsat a poslat lahev. Pokud mi přijde zajímavá, natočím o ní video. Důležité pro mě je, aby si daný výrobek mohli koupit také diváci. Když mi zajímavá nepřijde, nic nenatočím.

A máš za to nějaké peníze nad rámec výplaty od Lihovárku?
Ne. Sociální sítě samy o sobě nijak nemonetizuji. Kdybych za recenze přijímal peníze, lidé by mému názoru přestali věřit. Přemýšlel jsem o tom, ale nakonec jsem tu možnost zavrhl. Mám dost peněz a nepotřebuji jejich přítok do svého života dál zvětšovat.

Kdy sis poprvé uvědomil, že tento jednoduchý formát skutečně prorazil?
Největší zlom přišel, když mě oslovili ze značky Never Enough, že se mnou chtějí udělat pop-up, na kterém budu míchat koktejly. Seděl jsem nad tou zprávou a říkal si: „Cože? Já budu míchat koktejly v Never Enough?“ Tehdy mi došlo, že se to opravdu děje.

Dnes už máš skoro 22 tisíc sledujících a stovky tisíc zhlédnutí. Poznávají tě lidé na ulicích?
Docela často. V metru se na mě lidé smějí nebo mě pozdraví. Když se mi to dělo po tom BeerMasteru, nebylo mi to příjemné, protože pozornost vycházela z něčeho, s čím jsem se neztotožňoval. Dnes je to jiné. Profil jsem vybudoval sám, takže jsem s tím v pohodě. Jen doufám, že jednou někoho nenaštvu natolik, aby mi v noci v metru rozbil držku.

Právě snaha ukázat, že nejsi jen člověk, který před kamerou pije, se prolíná celou tvou tvorbou. Co chceš lidem prostřednictvím alkoholu předávat?
S Jakubem tomu ze srandy říkáme penetrovat kulturu. Chceme, aby lidé začali alkohol vnímat jako její plnohodnotnou součást, protože jí skutečně je. Vytvořit chuť je podle mě umění. Hudba je umění pro uši, malba pro oči a jídlo s pitím jsou umění pro jazyk, čich, hmat i zrak.

To ovšem platí také pro jídlo nebo nealkoholické nápoje. Čím je podle tebe výjimečný právě alkohol?
Alkohol má chuťové vlastnosti, které ničím nenahradíš. Funguje jako médium, které rozpouští a přenáší aromata a chutě. Zároveň při kvašení a dalších biochemických procesech vznikají chutě, které jinou látkou nedokážeš napodobit.

Bez alkoholu neuděláš Pineau des Charentes, višňový lambik, koňak ani rhum agricole. Tyto chutě bez kvašení nevytvoříš a často je bez alkoholu ani neuchováš. Když tohle pochopíš, přináší ochutnávání nových věcí obrovskou radost.

To je všechno pěkné, jenže jak pak reaguješ na problémy, které alkohol evidentně generuje?
Bylo by nezodpovědné prezentovat alkohol tak, že žádný problém nepředstavuje. Mnoho lidí jeho konzumaci nezvládá a alkohol jim dokáže zničit život.

Jak by podle tebe měla společnost jeho dopady řešit?
Řešením je podle mě adekvátní zdanění. Výrobci by měli nést odpovědnost za negativní dopady svých produktů. Pokud je spotřební daň dokáže pokrýt, můžeme z ní financovat záchytná centra, adiktologickou péči a další pomoc.

Společnost by podle mě měla být maximálně svobodná, zároveň ale musí mít prostředky na pomoc lidem, kteří svou svobodu nezvládnou. Stejně bych přistupoval ke každé droze – legalizovat ji, zdanit a pomáhat těm, kteří její konzumaci nezvládají.

Vedle regulace se proměňuje i samotná spotřeba. V poslední době se hodně mluví o tom, že mladší generace pije méně než ty předchozí. Co to může znamenat pro malé české výrobce?
Je to komplexní téma, ale pro malé řemeslné lihovary to nutně nemusí být špatná zpráva. Představují velmi malou část trhu, takže mohou růst i ve chvíli, kdy celková spotřeba alkoholu klesá. Důležité je, aby lidé, kteří pít budou, častěji volili kvalitní české produkty a peníze zůstávaly v tuzemské ekonomice.

Čísla navíc nemusejí zachycovat celý obrázek. Spotřeba tvrdého alkoholu může klesat, podle adiktologů ale výrazně neubývá lidí se závislostí. Část spotřeby se také může přesouvat na černý trh nebo k nezdaněnému vínu, které dnes patří k nejlevnějším zdrojům alkoholu.

Spotřeba se tedy může snižovat nebo přesouvat jinam, alkohol má ale v české společnosti stále mimořádně silné postavení. Čím si to vysvětluješ?
Nemám na to jednu pevnou odpověď a bylo by pošetilé předstírat opak. Jedna moje teorie je, že jako národ prožíváme kolektivní alkoholovou psychózu spojenou s nevyrovnanou minulostí. V posledním století jsme zažili mnoho traumat, opakovaně jsme se ohýbali před mocnostmi, prošli komunismem a sami způsobili utrpení třeba sudetským Němcům. Kdyby něco podobného zažil jednotlivec, možná by se z něj stal alkoholik. My jsme podle mě alkoholik jako národ.

A co lokální podmínky?
Stoprocentně. Máme snadný přístup k obilí, ovoci i dalším plodinám a pomáhá nám chladnější klima. Když jsem byl v Mexiku a zeptal se pivovarníka, jakou část jeho nákladů tvoří elektřina potřebná k chlazení, málem se rozbrečel. Je rozdíl, jestli máš celý rok pětadvacet stupňů a potřebuješ chladit ležák na jeden stupeň, nebo můžeš polovinu roku využívat přirozeně nízké teploty.

Na závěr bych se přece jen zeptal na věc, která zajímá snad úplně všechny. Jak vypadá tvůj běžný den?
Můj život je spíš řetězec událostí, takže žádný skutečně běžný den nemám. Typicky se probudím kolem deváté, v deset se vykopu z postele a jdu do práce, abych měl dobrý pocit, že se tam občas ukážu. Většinou sedím a přemýšlím, jak přivést nadnárodní korporace ke krachu.

Halucinuji si realitu, kterou bych chtěl. Když jsi podle mě dostatečně šílený a dost intenzivně ji manifestuješ, musí se stát. Mně to funguje. V malých i velkých věcech se mi dějí události s tak nízkou pravděpodobností, že se mnou vesmír musí nějak komunikovat.

Občas v práci pomáhám také rukama. Říkám, že dobře odvedený marketing poznám podle toho, že musím vybalovat zboží a řezat kartony, protože sklad nestíhá. Když jsem v marketingu příliš dobrý, musím ho přestat dělat a začít makat.

Po práci většinou zamířím do hospody. Podívám se na sociální sítě, zjistím, kde zrovna sedí někdo z kamarádů, a připojím se k němu. Hospody mám prostě rád.