Oči mu na moment zrudnou a zalesknou se v nich slzy. Sotva slyšitelně zamumlá: „K zákazníkům se u mě vždycky všichni museli chovat slušně.“ Vážná nemoc ho už upoutala na vozík a ochabující svalstvo činí jeho mluvu pro netrénovaného posluchače nezřetelnou. A i když už se postupně loučí se světem, chce, aby jeho byznysový odkaz žil dál. Tohle je příběh Tomáše Kožíška. Muže, který Čechy naučil chodit k barberovi.

Zdravotní problémy se neobjevily náhle, spíš plíživě. Někdy během covidu začalo Tomáše Kožíška, kterému je dnes 58 let, pobolívat rameno a tuhnout ruka. A postupně se situace zhoršovala. „Následovalo kolečko po doktorech,“ vzpomíná jeho životní partnerka Ingrid Chmelenská.

Nebylo jasné, jaká je příčina sílících obtíží – zhoršovala se mu motorika, hůře se mu mluvilo, ztrácel rovnováhu. I lékaři tápali. „Navštívil i kliniku exotických chorob, jestli to nemohlo být od štípance, který si přivezl z tropické dovolené,“ připomíná jeho dlouholetá spolupracovnice Lucije Macháčková, která je mu dodnes nablízku.

Možných vysvětlení, která zůstala v rovině dohadů, bylo ale víc. Nemohlo to být od proticovidového očkování? Nebo reziduum elektrické rány, kterou dostal doma na zahradě? Bezradnost a frustrace rostla, fyzická kondice šla naopak dolů. Teď už má Tomáš Kožíšek i jeho nejbližší jasno: trpí vzácnou formou Parkinsonovy choroby kříženou s multisystémovou atrofií (MSA).

„Postupně ztrácí hybnost a ochabují mu svaly. Lék není,“ říká s těžko skrývaným smutkem Ingrid Chmelenská a Kožíška u toho jednou rukou objímá a druhou mu tiskne dlaně. Příznaky, kterými trpí, jsou podobné amyotrofické laterální skleróze. Její zkratka ALS je díky řadě známých osobností, které tato nemoc postihla, známější než Kožíškova MSA.

Foto: Thomas’s Barbershop

Když si o složité situaci povídáme, nesedíme u Tomáše Kožíška doma ve Zdibech, ale v druhém patře paláce Černá růže v centru Prahy. Právě tady, v kancelářském kamrlíku o 15 metrech čtverečních, tepe jeho podnikatelské srdce. „Tohle je naše sídlo,“ vysvětluje. Nutno dodat, že jde o srdce čistě administrativní, protože to skutečné bije jednak v přízemí téže budovy, jednak na dalších dvou místech metropole – v Navrátilově ulici na Starém městě a na Smíchově ve Stroupežnického ulici.

Právě tam jsou pobočky vyhlášených holičství Thomas’s Barbershop, které Kožíšek, vyučený kadeřník a doyen oboru, rozjel v roce 2010 s cílem dopřát mužům výjimečný zážitek a vrátit lazebnictví prestiž. Byl to on, kdo inspirován britskými barbershopy, nabídl svým zákazníkům vedle břitvy a strojku také sklenku whisky, doutník a nahřátý ručník. A zažil s tím velký úspěch, jeho barbershopy byly fenomén s mnohaměsíčními čekacími lhůtami a rozhovory s Kožíškem vycházely v mnoha médiích.

„Byla to posvátná půda, prostor jen pro muže. Bylo to ve své době unikum,“ směje se Lucije Macháčková s tím, že když do Kožíškova barbershopu coby brigádnice před 14 lety poprvé vstoupila, ihned cítila, jak se změnila nálada. „Byla to chlapská záležitost,“ doplňuje ji Tomáš Kožíšek.

Thomas’s Barbershop rozpoutal revoluci. Je to zásluha právě této značky a jejího zakladatele, že na každém rohu jsou barbershopy, kam si muži všech generací a ze všech ekonomických tříd chodí pro moderně střižené vousy či účesy. Jenže jejich všudypřítomnost je zároveň jejich zhouba. „Kvalita řady z nich je pochybná. A samozřejmě je pak těžké hledat nové zaměstnance, když každý chce mít svůj salon,“ rozpřahuje rukama Karel Horn, který je s Tomášem Kožíškem od úplného začátku a s Luciji Macháčkovou se dnes podílí na řízení firmy.

Foto: archiv Tomáše Kožíška

Právě zaměstnanci jsou pro ně to nejpalčivější téma. V kadeřnickém oboru se děje něco podobného, čím si prochází gastro – během covidu mnoho servírek či barmanů zjistilo, že si stejné nebo lepší peníze vydělají třeba jako kurýři a na plac už se jim nechce. Kožíšek a spol. navíc od začátku bojovali s tím, že je mladí kluci, které naučili řemeslu, po pár měsících opustili s vidinou vlastního byznysu.

„Zákazníci jsou, ti, co by je stříhali, ne,“ říká lakonicky Karel Horn. Důkazem budiž, že v jejich barbershopu dvě patra pod námi tou dobou s nůžkami a hřebenem úřaduje holička, přestože úplně původně Thomas’s Barbershop počítal s konceptem výhradně mužského prostoru. „Ženské zákaznice nepřijímáme, ale ženské holičky už ano.“

Tomáš Kožíšek svou firmu stavěl na idee trojjedinosti: tři pobočky, v každé tři křesla a vždy maximálně tři lazebníci. „Tři jsou akorát,“ zašeptá a pokračuje: „Moje pravidlo je, že klientům se vždy vyká. A holič má zakázáno sedět v křesle pro zákazníka. Za to jsem vyhazoval.“ V době, kdy mnoho barbershopů sází na mimořádně uvolněnou atmosféru, kde vzduchem létají bráchové a kámové, působí najednou Thomas’s Barbershop nečekaně komorně a konzervativně.

Sám jeho tvůrce už do trojice svých poboček zavítá jen výjimečně, pohyb s invalidním vozíkem je po pražském středu obtížný, navíc bývá často vyčerpaný. Stříhat přestal zhruba před rokem a půl, zůstala mu už poslední zákaznice, která dochází k němu dolů. Je to symbolický paradox – před 40 lety v roce 1986 začínal po vyučení právě v (převážně) dámském kadeřnictví Hygie naproti pražskému hotelu Imperial.

Foto: Lucije Macháčková

Tomáš Kožíšek se svými přáteli a obchodními partnery Lucijí Macháčkovou a Karlem Hornem

Když Tomáš Kožíšek hovoří, občas je potřeba, aby ti, kteří jsou s ním častěji v kontaktu, překládali těm, kdo na jeho zastřenou řeč nejsou zvyklí a špatně jí rozumí. Právě Ingrid, Lucije a Karel jsou mu nejblíž a při rozhovoru ho často přirozeně doplňují nebo i z drobných náznaků ihned pochopí, co chce říct.

Nabízí se otázka, co bude s firmou dál, až Tomáš Kožíšek odejde. „Oni se postarají,“ zatěká očima na Luciji Macháčkovou s Karlem Hornem. Jsou prý víc než obchodní partneři nebo zaměstnanci, jsou si jako rodina, ostatně Kožíšek nikdy neměl vlastní děti, takže Thomas’s Barbershop a vše kolem něj je jakýmsi jeho odkazem. A oni jeho dětmi.

„Potáhneme to dál už jen kvůli Tomášovu poselství – a tím je poskytovat skvělou službu našim věrným zákazníkům a třeba i jejich dětem,“ říká Lucije a Karel jí přitakává: „Vždyť je to po těch fakt dlouhých a fakt skvělých letech i náš život.“ Tomáši Kožíškovi, když je poslouchá, se opět zalesknou oči. Sáhne po telefonu, který má na klíně, a najde video z loňského února, kdy ho cech holičů uvedl do síně slávy.

Zaťuká prstem na displej mobilu a přehraje krátký záznam hned dvakrát. Na ceremoniálu už kvůli nemoci nebyl, ale nesmírně si toho váží. „Je na to hrdý,“ tlumočí za něj Ingrid Chmelenská. Jako by to pro něj bylo potvrzení, že nic z toho, oč se posledních 16 let snažil, nebylo zbytečné. A že obor, který mu coby nepoddajnému teenagerovi v době Husákovské normalizace vybral jeho otec, nakonec ovlivnil mnohem víc, než by kdo čekal.