Šest let brázdil svět jako technik parních turbín. Obzvlášť po osmi měsících strávených v Demokratické republice Kongo, kde se setkal s extrémní chudobou, si však začal postupně uvědomovat, že nechce svůj život dál trávit tímto způsobem. Po návratu domů si proto – ačkoliv cyklistiku odjakživa nesnášel – koupil kolo, požádal o neplacenou dovolenou a bez tréninku odjel do Ázerbájdžánu. První dva týdny v sedle sice probrečel, nicméně pochopil, že jeho stará kariéra je definitivně minulostí. A před pár dny vyrazil na další cestu, kterou chce pomoci těžce nemocným lidem.

Tentokrát chce Jan Kohoutek objet během 100 dní všechny české obce, jejichž název začíná písmenem D, našlapat přibližně 5 660 kilometrů a vybrat 352 tisíc korun na paliativní péči. Číslo přitom není náhodné – symbolicky jde o tisícovku za každou obec, kterou navštíví. „Téma paliativy mě naprosto pohltilo. Pro mě to není o umírání, ale o umění žít, dokud to jde. Lidé, kteří vědí, že mají před sebou půl roku života, neřeší banality. Jejich život má najednou úplně jinou váhu,“ popisuje.

A ani on už nechce trávit čas věčným stěžováním si na počasí nebo třeba na špatně opravené silnice. „Právě v Kongu jsem začal vnímat, že to, že jsem se narodil v Evropě, je vlastně výhra v loterii. Změnilo to můj mindset,“ líčí Kohoutek. Svou cestu začal 1. července v Dlouhé u Nového Města na Moravě, po okružní trase napříč Českem ji pak zakončí v nedalekém Dalečíně u Bystřice nad Pernštejnem. A zvolený dopravní prostředek? Už ne vlastní bicykl, ale sdílené – a poměrně těžké – růžové Rekolo se třemi převody a připojeným vozíkem.

Foto: #D352

Dobrovolně tak jede na kole, které váží o necelých 10 kilogramů více než jeho vlastní. „Jde ovšem o určitý vzkaz. Není třeba čekat na dokonalé podmínky, občas je dobré prostě vyrazit s tím, co mám zrovna po ruce,“ pokračuje třiatřicetiletý cyklistický nadšenec ze Žďáru nad Sázavou. Pomalejší tempo mu má zároveň dát prostor vnímat okolí – a taky si v duchu zdůvodňovat, proč si tohle vlastně dělá. Zároveň to neznamená, že by si kvůli tomu vzal na cestu méně věcí. „Dokonce jsem chvíli přemýšlel, že si s sebou sbalím PlayStation,“ směje se.

Kohoutek plánuje denně ujet přibližně 80 kilometrů, především po méně frekventovaných silnicích. Spát hodlá většinou ve stanu, jen výjimečně v penzionech – typicky během nedělních odpočinkových dní, kdy chce dobít nejen sebe, ale i baterky dronů a kamer, kterými bude cestu dokumentovat. Kromě toho ho během neděl čeká i administrativa, tedy děkování dárcům, komunikace se sledujícími a také oslovování dotčených obcí se žádostmi o příspěvek na paliativní péči. Někteří starostové už prý finanční podporu přislíbili.

Cesta má být současně i neformální sondou do české povahy. „Rád bych viděl, jací jsou Češi doopravdy, když se zrovna nehádají na sociálních sítích třeba kvůli politice. Chci otestovat jejich pohostinnost a zjistit, zda v nás stále ještě je ochota pomoci druhému člověku, když někomu večer zaklepu na vrata s batohem a růžovým kolem. A doufám, že mě lidé občas nechají přespat v kulturáku, nabídnou mi sprchu nebo se jen zastaví na kus řeči,“ říká.

Volba tématu, které má cesta nazvaná #D352 podpořit, vznikla trochu náhodou. Rozhodující bylo seznámení s Martinem Součkem, jedním ze zakladatelů projektu Domestici (právě proto Kohoutek jezdí po obcích, jejichž název začíná písmenem D), který propojuje sport s osvětou a finanční podporou paliativní péče. Ten se před dvěma lety vydal společně s Tomášem Navrátilem na Race Across America, jeden z nejtěžších závodů na silničních kolech na světě. Měří pět tisíc kilometrů a trvá pouhých devět dní. Jezdce tak čeká v podstatě nonstop jízda – spí maximálně tři hodiny denně, a to navíc v sedle.

Podobně jako Kohoutek není ani Souček cyklistou „odvždycky“. Dříve působil jako vysoký manažer na několika pozicích, byl například CEO společnosti Altron, která podniká v oblasti datových center. „Hrozně moc jsem pracoval, spal maximálně šest hodin denně, roky v kuse. Nastal čas opustit nejvyšší patra byznysu a začít žít jinak,“ vzpomíná. Teď s dalšími sportovci podporuje například plzeňský Hospic sv. Lazara, Centrum paliativní péče nebo Fórum mobilních hospiců a snaží se měnit pohled veřejnosti na závěr života.

Kohoutek měl ze začátku z tématu podpory paliativní péče respekt a Součkovi se svěřil s obavou, že neví, zda se k tomu vůbec hodí. „Řekl jsem mu, že si občas dám na cestách trávu, a že proto nemusím být úplně vhodným člověkem. On mi na to odpověděl: Naopak, právě takovéhle magory my potřebujeme,“ usmívá se. A povedlo se – při cestě do Ázerbájdžánu, kam nakonec vlastně ani nedojel (z Turecka odletěl do Norska a domů se na kole vrátil odtamtud), se podařilo vybrat 190 tisíc korun, které dnes slouží výše zmíněným organizacím.

Polohu Kohoutka lze sledovat živě, bývalý technik parních turbín zároveň každého zve, aby přispěl na dobrou věc nebo se k němu na cestě přidal – klidně jen na hodinu. A jestli se této výzvy nebojí? „To víte, že se bojím. Ale ono to dopadne dobře, věřím tomu,“ zakončuje náš rozhovor těsně před tím, než si jde sbalit posledních pár věcí a vyrazit na další dobrodružství. Své vlastní kolo pojmenoval Lilek, pro růžové Rekolo má zatím pracovní název Drtikolen. O jeho definitivním jménu však rozhodnou dárci.