V Pardubicích má stát aréna za 10,5 miliardy korun, která by byla největší hokejovou halou světa. Pár desítek kilometrů odtud, ve Žďáru nad Sázavou, má vyrůst další ledová stavba za miliardy – krytý rychlobruslařský ovál. Studii, jestli takový projekt dává ekonomický smysl, spoluvytvářela devětadvacetiletá expertka KPMG Kristina Boudová. Závěry studie naznačují, že hala by se mohla na provozní úrovni uživit. „Ale že by se investice do ní vrátila, to nejspíš nikdy,“ říká pro CzechCrunch.

O této hale se v Česku mluví od dob Martiny Sáblíkové. Ta ovšem v březnu ukončila kariéru, aniž by se doma oválu dočkala. Zájem o projekt oživil Metoděj Jílek se dvěma medailemi z letošní olympiády v Miláně. Zadání pro KPMG přišlo od kraje Vysočina a města Žďáru a závěr prověřování je střízlivý.

Předně stavba za 3,6 miliardy se nezaplatí. „Někdo to musí zadotovat, jiná možnost není. Není to něco, co by se dalo ufinancovat provozem v dohledném horizontu,“ vysvětluje Boudová. Investorem by podle informací serveru Seznam Zprávy mohl být Olymp, což je příspěvková sportovní organizace spadající pod ministerstvo vnitra. Náklady na běžný provoz pak vyjdou zhruba na sto milionů ročně a aréna by mohla být za určitých okolností soběstačná.

Že by se provoz vůbec dal utáhnout, je dané i tím, co by bylo uvnitř oválu: mimo jiné dvě plochy, využitelné například pro hokej. Kluby v okolí se podle Boudové potýkají s nedostatkem kapacit na trénink a právě hokej by měl být klíčovou součástí ekonomiky arény, k níž by se podle plánů připojil i stávající žďárský hokejový stadion.

Podmínek je ale víc. Studie počítá i s výstavbou hotelu a podzemního parkování a s provozem dalších navazujících služeb. Hala by také musela splňovat standardy Mezinárodní bruslařské unie, které by umožnily pořádání mezinárodních rychlobruslařských závodů. Hlediště pro pět až osm tisíc lidí má být navíc modulární, aby se plocha dala přes léto pronajímat i na jiné sportovní či kulturní akce.

Krytých čtyřsetmetrových oválů je na světě kolem čtyřiceti, osm z nich v Nizozemsku. Nejbližší leží v německém Inzellu či polském Tomaszówě. „Ve Žďáru by mohlo vyrůst středoevropské bruslařské centrum,“ naznačuje Boudová a obratem dodává: „Musí tam ale být velmi dobrý manažer, s tím to stojí a padá. Samospádem to fungovat nebude, stala by se z toho díra na peníze.“

K propočtům bruslařské haly na maloměstě se Boudová dostala oklikou. Její rodiče pocházejí z rumunského Banátu, ona sama stážovala v Českém centru v Bukurešti. Na střední škole natočila s kamarády dokument o srpnu 1968 a sehnala do něj bývalého předsedu Senátu Petra Pitharta i písničkáře Jiřího Dědečka.

Vystudovala evropská studia a mířila do diplomacie. V rámci Erasmu ve Štrasburku chodila na plenárky Evropského parlamentu, pak byla půl roku na stáži v generálním sekretariátu Rady EU. Na LinkedInu má dodnes v záhlaví nápis The Future Is Europe.

V Bruselu chtěla sice zůstat, místo toho se ale vrátila do Prahy dodělat magistra a v té chvíli přišlo i české předsednictví EU a nabídka na práci na ministerstvu průmyslu a obchodu. Nějaký čas strávila i v kyberbezpečnostním úřadu NÚKIB. „Cítila jsem, že to není to, co bych chtěla dělat,“ vysvětluje.

V KPMG je skoro tři roky a rotace na různých tématech jí vyhovuje: „Každý pes jiná ves, ale jsou to strašně zajímavé věci.“ To platí i o projektu, u kterého žádný zadavatel nebyl a na kterém se Boudová také podílela. Studii Připraveni – Vize obrany Česka 2030 vydala KPMG v únoru z vlastní iniciativy, jednak jako příspěvek do veřejné debaty, jednak jako doklad, že firma umí i zbrojařská a bezpečnostní témata.

„Zadání de facto znělo rozkopnout dveře,“ směje se Boudová. Byznysovou motivaci nezastírá: „Vnímáme to jako důležité téma a zároveň je to příležitost. Nebudeme si lhát, jsou v tom peníze a bude jich čím dál víc.“ Podle studie může do obrany v letech 2025 až 2030 doputovat přes 570 miliard korun.

Debata o obraně je podle ní v Česku roztříštěná a nikdo ji pořádně nevede, přestože se Česko zavázalo dostat výdaje na 3,5 procenta HDP do roku 2035. Letos nám NATO uznalo jen 1,78 procenta. Pro stávající kabinet vedený Andrejem Babišem ovšem není obrana prioritou.

Studie stojí na pěti pilířích, které popisují třeba to, co je třeba změnit či zlepšit na způsobu nákupu vybavení. Nebo se věnují budování infrastruktury dvojího užití, tedy nemocnic či silnic, které v krizi poslouží armádě. Vesměs jde o věci, které lze opravit zákony nebo nařízeními.

Pátý pilíř, jak upozorňuje Boudová, je ovšem jiný: „Změnit přemýšlení o vlastní odpovědnosti každého z nás – to vyhláškou neuděláte.“ Jako vzor tým popsal fenomén finského sisu, tedy tamní ideál houževnatosti a odolnosti, nebo švédskou totální obranu.

Právě tady je ale spoluautorka studie nejskeptičtější. Nabízí se třeba povyk, který se spustil poté, co bývalý náčelník generálního štábu Karel Řehka nadhodil téma branné přípravy a potenciálních odvodů: „A takováto mánie vznikne v době, kdy máme pět set kilometrů od hranic válku.“

Mentální, ale i fyzická připravenost a odolnost je tak podle ní klíčové téma, které ovšem nepůjde snadno vyřešit ani vylepšit. Svou roli v tom hrají postupy informační války, kterou v Evropě používají nepřátelské tajné služby, polarizovaná politická scéna nebo prostý fakt, že podle dat Státního zdravotního ústavu trpí nadváhou polovina mužské populace a že v obezitě patříme ke smutným premiantům Evropy.

Nakonec ale Boudová zmiňuje, že není vše ztraceno. A jako příklad dává vlastní mikropříběh. Týden po ruské invazi na Ukrajinu, když byla ještě na ministerstvu průmyslu, rozjela sbírku a rozdávala za dobrovolný poplatek plátěné tašky s upomínkou na to, jak Ukrajinci potopili ruskou válečnou loď. Vybrala tehdy 157 tisíc korun. „A nebyla jsem zdaleka sama, takových iniciativ bylo hodně. Ukázalo se to i za covidu, semknuli jsme se, jednotlivci se nezhroutili. Takže nějak to snad zvládneme, protože musíme, nemáme na výběr,“ uzavírá.