Právě vyšel Doom: The Dark Ages. My už jsme ho hráli. A ďábelsky jsme se u něj bavili. Protože nahánět hrůzu samotnému peklu pomocí řemdihu, ozubeného štítu či vrhače rozdrcených lebek – ale i staré známé dvouhlavňové brokovnice – je prostě skvělé. Je to dost možná nejlepší z moderních dílů Doomu.

Může to být vůbec Doom, když v něm není motorová pila? Jasně že může! Novinka Doom: The Dark Ages je přinejmenším stejně dobrá jako Doom z roku 2016 a lepší než následný Doom Eternal. V něm jste totiž museli neustále běhat, skákat, střídat zbraně, protože vám docházela munice, rozjíždět všemožná komba, abyste nad peklem zvítězili…

Zato Doom: The Dark Ages? Nemáte motorovku. Ale máte řemdih.

Jestli nevíte, co to je, tak řemdih je taková ta středověká zbraň sestávající z ostnaté koule na kusu řetězu. A přesně nový Doom vystihuje. Vývojáři z id Software už dlouho slibovali, že zatímco v minulém díle jste byli akrobatický predátor v arénách plných démonů, v The Dark Ages budete bitevní tank drtící všechno, co mu stojí v cestě. To sedí.

Ne snad, že by akce byla pomalá. To rozhodně ne! Ale když popadnete štít (ten tu motorovku připomíná, má po obvodu ozubený řetěz – ano, proměníte se na tu nejmasakróznější verzi Kapitána Ameriky) a dvouhlavňovou brokovnici (ta zůstává, jinak ale zbraně svou stylizací většinou odkazují na pekelné fantasy – takže místo kulometu máte třeba hřebomet), tak projdete démony jako… ne jako nůž, ale jako vrtačka máslem.

Prásknete brokovnicí, praštíte pěstí, oženete se řemdihem, se štítem v ruce vystřelíte vpřed jako lidská dělová koule a odpálíte tucet démonů, každý váš dopad po skoku vyvolá tlakovou vlnu. Je to místy až opojný pocit, který brnká přesně na tu správnou strunu metalového soundtracku. Dohromady to dává zážitek, který je brutální, zábavný, s lehkým nádechem příjemné obrněné těžkopádnosti, ale stále s velkou dávkou zabijácké svižnosti.

Tuhle exterminační extázi ale neprožijete jen tak. Souboje jsou na střední obtížnost vyvážené, abyste se jednou cítili jako bůh pomsty, následně se ale příjemně zapotili. Démoni mají různé slabiny, bez taktiky a volby správného cíle mezi hordou pekelníků se neobejdete. A i když hra nevyžaduje takovou akrobacii jako Eternal, nahrazuje to novým prvkem.

Nejdřív to působí opravdu divně. Jako nějaká rytmická minihra z pestrobarevné skákačky. Nepřátele na vás totiž mnohem víc vysílají různé střely, těm červeným se musíte vyhnout či je vykrýt, ty zelené můžete štítem odpálit. Jenže pak vám to přejde do krve a hratelnosti to dodává dobrou dynamiku. Stejně jako třeba postupné rozžhavení nepřátelského pancíře a jeho následné rozbití.

Veškerá tahleta komba vás odmění, ale necítíte se do nich tak tlačeni jako dřív. Větší volnost pocítíte i ve většině úrovní. Ty jsou často rozsáhlé a otevřené, na velkém prostoru najdete rozesetý třeba půltucet klíčových míst, kde vás většinou čeká velký souboj. Jednou s bossem, jindy s obří přesilou, pak zase v nějak omezeném či specifickém prostředí. A mezi těmihle lokacemi můžete pobíhat a hledat skryté bonusy vyřešením jednoduchých hlavolamů založených na interakci s okolím.

Tohle jádro hratelnosti pak Doom: The Dark Ages pravidelně občerstvuje. Jednou sedíte v kokpitu obřího robota či v obranné věži. Jindy zase létáte na hřbetu draka s laserovými křídly a kulomety. Ze kterého můžete sesednout a bojovat pěšmo. Taky můžete plnit volitelné výzvy, čímž vás hra přirozeně nabádá ke zkoušení nových herních stylů a zbraní. Podíváte se do létajících měst, do smrdutých pekelných jam i do laboratoří míchajících mystiku a techniku.

Nový Doom prostě neumí nudit. Skrz takových řekněme dvacet hodin obměňuje složení nepřátel, arzenál i vzhled úrovní. A kdo chce, dokonce si užije i příběh. Už moderní restart Doomu z roku 2016 začal sepisovat svou satanistickou story. Nebyl problém se věnovat jen střílení, ale bavily i střípky informací o démonické invazi na Zemi. Eternal v tom pokračoval. A Doom: The Dark Ages v tom jde nejdál.

Děj je zasazený před oba předchůdce, takže prostředí lidských základen hra mění za kosmické království lidských, ale nikoliv pozemských Sentinelů. Peklo samozřejmě zůstává. Jako nemluvný mstitel Doom Slayer po boku Sentinelů – jejichž velitelé mají mezi misemi dost příběhových scén i dialogů – čelíte útoku pekelného knížete Ahzraka. I ten a jeho pohůnci své místo v cutscénách mají.

A jasně, je to béčkem říznuté akční sci-fi/fantasy, ale až pokosíte tisíc pekelníků, přistihnete se, že už se na další filmeček těšíte. Protože jste zvědaví, jak se Doom Slayer dostane ze svých okovů. Nebo co ten hlavní záporák zase vymyslí. Zní to až směšně, ale je to tak. Pekelný král brutálních stříleček pobaví i svým příběhem. Ale ať to není jen chvála, co „středověkému“ Doomu vytknout? Není toho moc.

Ve hře potkáte tucty Sentinelů, ale nejsou vašimi spolubojovníky, jen pasivními 3D modely čekajícími, až kolem nich projdete do akce. Levely umí být velké, ale průzkum je dost přímočarý, tajemné otazníčky vám na mapě samy vyskakují. Prostředí navzdory fantastickému zasazení občas až moc připomene laboratoře z předchozích dílů… Ale to jsou jen drobnosti. Nic nezmění na pekelně snadném verdiktu – Doom: The Dark Ages je fakt skvělá střílečka.