Tahle země nevzkvétá a fotbal je toho symptomem. Přestaňme si už lhát, pomůže nám to
Kondice českého fotbalu nebo hokeje není dobrá. A dobrá není ani kondice celé české společnosti. Že si neříkáme pravdu, věci zhoršuje.
O tom, proč a jak vypadla česká fotbalová reprezentace na mistrovství světa v základní skupině, toho bylo řečeno již dost. Z úst nejvyšších představitelů fotbalové asociace bohužel snad až moc. Celou dobu se ale nelze ubránit dojmu, jako bychom sledovali alegorické představení o celé české společnosti. Protože ta má podobnou kondici jako naši fotbalisté či hokejisté – rozhodně nevzkvétá.
Při sledování bídných výkonů týmu vedeného trenérem Miroslavem Koubkem se na mysl i do komentářů často vkrádaly vzpomínky na generaci Pavla Nedvěda, Karla Poborského a dalších, kteří mezi roky 1996 až 2004 patřili k nejlepším v Evropě.
A následovalo obligátní komentování, že fotbalové prostředí zaspalo, že neumíme trénovat mládež, že nám ujíždí vlak, že jsme rozcupovali po revoluci to, co fungovalo, ale nenahradili to ničím novým. V podstatě totéž zaznívá i na adresu hokeje, kde též dávno neplatí, že bychom byli světová extratřída.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsCo s tím a jaké kroky je třeba přijmout, slýcháme zhruba stejně dlouho, aspoň 10 let. A minimálně já osobně jsem z toho už strašně unavený. Je to furt dokola, ale nic se neděje. Trenéři, mládež, akademie, bla bla bla…
Jsme z toho otrávení o to víc, že úplně stejné pocity máme z celé české společnosti. Přešlapuje na místě, a to jen v lepším případě. Podobně jako fotbalisté i ona zažila svůj vrchol v roce 2004, když jsme vstoupili do EU.
Původně se kapitán reprezentace Ladislav Krejčí chtěl po MS vyjádřit formou dopisu na sociálních sítích, když se ale dozvěděl, že k tomu bude prostor po návratu domů, rozhodl se svůj vzkaz přečíst před novináři na letišti.pic.twitter.com/nzYvfYvOZu
— Sporťák (@SportakCZ) June 27, 2026
A podobně jako bafuňáři z FAČR i různí politici si lžou do kapsy, když dokola hovoří o tom, jak jsme země plná šikovných lidí, a proto že máme potenciál. Prosím vás, která země není plná šikovných lidí? Snad jen Slovensko, odkud už všichni šikovní lidé utekli do Česka…
Jenže šikovní lidé (potažmo talentovaní fotbalisté) to sami neutáhnou. Potřeba jsou systémové kroky, o kterých se ale pořád dokola jen krafá, ale nic moc se pro ně nedělá. A je v podstatě jedno, kdo je zrovna u moci.
Podpory inovací, výzkumu, reformy školství, vědy, zjednodušení byrokracie mají sice všichni plná ústa, ale ruku na srdce, nic zásadního se v tomto směru neděje.
Ještě markantnější je porovnání nálady a atmosféry, která fotbalovou reprezentaci oblokopuje, s tou, která je všude kolem nás. V týmu jsou sice pořád ještě velmi dobří sportovci, ale působí zničeně, unaveně, nespokojeně, nesrší z nich nadšení.
Poznámka Ondřeje Holzmana aneb Řešte obsah, proboha, ne formu!
Nic o tom, jak je naše společnost nastavená a proč místo kroků dopředu dělá maximálně kroky stranou, nevypovídá víc, než reakce na to, co se dělo v sobotu v příletové hale na pražském letišti. Po předchozím absolutně tragikomickém výstupu dvojice Trunda-Nedvěd měla fotbalová veřejnost nevěřícně ruce v dlaních, protože pokud jsme si mysleli, že český fotbal na mundialu narazil do zdi a leží v komatu, nejvyšší činovníci ho evidentně chtějí odpojit od přístrojů. Naději ovšem vykřesal Ladislav Krejčí.
Zatímco třeba hlavní trenér Miroslav Koubek před novináři zbaběle utekl, reprezentační kapitán nakonec odvahu sebral. Byl značně nervózní. Při dlouhém letu přes oceán si totiž do svého notýsku ručně zapsal několik stran poznámek, které chtěl původně sdílet na svých sociálních sítích. Nakonec se rozhodl svůj názor přečíst do kamery. V tu chvíli se spustily vášnivé debaty o tom, jak si vůbec může někdo dovolit číst něco z deníčku a že to vypadalo hrozně. A právě tady je jádro pudla.
Velká část veřejnosti vůbec neposlouchala, co Krejčí říká. Jejich snaha najít na všem to nejhorší a ulevit si tradičně všechno přebila. A tak mi přijde klíčové říct to zcela zásadní. Ladislav Krejčí si všechny myšlenky sepsal, protože řekl to, po čem jsme všichni volali, ale málokdo by na to našel odvahu. Veřejně vystoupil proti poměrům v českém fotbale, proti prezentaci naší země na nejsledovanějším fotbalovém turnaji planety, proti tomu, jak věci děláme – a že tohle všechno dělá proto, že mu to není lhostejné a rád by to změnil.
Udělal to chytře. Mezi řádky je v jeho slovech obsažena kritika de facto všeho, co se snažili pánové Trunda a Nedvěd jen den předtím lakovat narůžovo a dělat z nás blbce. Jsem přesvědčen, že kdyby si to Krejčí nepřipravil a do kamer mluvil spatra, nikdy nebude mít jeho vyjádření takovou sílu.
Je to fotbalista, ne profesionální řečník. A je to fotbalista, jakého bychom si měli považovat. Nejhorší, co se může stát, je, že ho nikdo nepodpoří. Že Krejčího názor zůstane osamocený a zatímco se ještě pár dní bude probírat jeho notýsek, karavana se bude dál řítit do útesu.
Říct svůj názor, jasně a správně ho formulovat a jít s kůží na trh, i když vím, že to může hodně bolet – to je vlastnost, která v české společnosti extrémně chybí. Kritizovat umí všichni, ideálně na internetu, z pohodlí domova a anonymity. Věcný a konstruktivní názor už ale dá málokdo.
A když s ním někdo přijde, často ho ta věčně negativní a stále více zakrňující část společnosti přehluší. Především proto, že jí to není komfortní, zároveň už ale neumí reagovat. Pokud v tom budeme pokračovat, příště už nebude žádný Ladislav Krejčí, ale nějaký uniformní kapitán, který reprezentaci povede akorát tak do duelů se San Marinem. Na víc mít nebudeme.
Přesně to samé ucítíte, když cestujete po Česku, když se kolem sebe rozhlédnete a zkusíte vnímat, jak se lidé cítí a jak se k sobě chovají. V topu nejsme ani náhodou, všichni jsou naštvaní a otrávení, ačkoli k tomu vlastně není důvod. Jenže dlouholetá skepse a rezignace na to někam celou zem (nebo fotbal) posouvat, si už vybírá svou daň.
Čím dřív si přestaneme lhát, že jsme šikovný a talentovaný národ, který čeká zářná budoucnost, tím líp. Jestli jsme toho schopni? Těžko říct, ale obava, že schopni toho budeme jedině po brutálním nárazu, sílí.
A ve fotbalu je to úplně stejné. Bylo tím nárazem mistrovství, kde se v plné nahotě ukázalo, jak zamrzlí a nekonkurenceschopní jsme? Spíš ne. Budeme pár týdnů poslouchat různé výmluvy páně Trundy a Nedvěda, pak začne fotbalová liga a vzrušená debata zase utichne.
A lidi se o to budou zase méně zajímat, zase méně tím budou žít. Stejně jako se uzavírají před politikou nebo se kvůli ní radikalizují. Ani jedno není dobře. A ani jedno nemá snadné řešení. Ale určitě tomu nepomůže další snůška pohádek o tom, že je vlastně všechno v pohodě a že teď už opravdu s tou mládeží něco uděláme. Protože fotbal, potažmo hokej, stejně jako celá společnost nevzkvétají, trápí se. Tak si pro začátek přestaňme lhát do kapsy.
