Řídil jsem už všemožná auta. Obyčejná, rychlá i drahá. Ale když přede mnou stál pět a půl metru dlouhý a přes dva metry široký Rolls-Royce Spectre, cítil jsem lehkou nervozitu. Byla to moje vůbec první zkušenost za volantem téhle britské aristokracie. Co mě vlastně čeká? A bude to opravdu tak dobré? Rolls-Royce je zkrátka jiný svět. Minimálně napoprvé dostanete zážitek, jaký jinde ne. A taky za to tučně zaplatíte, ale s ničím jiným se tu vlastně ani nepočítá.

V první řadě je třeba říct, že jsem usedal rovnou do plně elektrického modelu. Přemítal jsem, jestli jsem si neměl nejdřív zažít ten klasický dvanáctiválec, který byl celá léta jasným symbolem značky z Goodwoodu. Zpětně viděno už ani nevím, jestli je ten spalovací vůbec nutné zkoušet. Automobilka sice nedávno potvrdila, že legendární motor bude žít dál, ale jakmile s tímhle kolosem vyjedete do běžného provozu, pochopíte, že elektřina mu sedí perfektně.

Při prvních metrech si říkáte, jestli s tímhle majestátním korábem dokážete nějak manévrovat, jenže tohle auto svoje masivní rozměry až nečekaně dobře maskuje. Taky jsem si dopředu říkal, jestli to uvnitř nebude až moc hogo fogo a zda budu vědět, jak se takové auto, které – přiznejme si – není určené pro prostý lid, vlastně ovládá. Rolls-Royce Spectre ale v tomto ohledu paradoxně patří k těm nejjednodušším autům.

Prosvítá tu logika od BMW, která je mi velmi sympatická. Žádná záplava zbytečných displejů, každé tlačítko má své jasné místo i funkci. A po pár minutách do sebe všechno zapadne. Navíc má Spectre naprosto fantastický displej za volantem. To jsem ještě v autě nezažil, abych se kochal, když na displeji vyskočí nějaká ikonka, která je tak krystalicky čistá, že nevidíte jediný pixel.

Možná si teď klepete na čelo, ale to byste tu ikonku fakt museli vidět! Píšu to i proto, že to je pro Rolls-Royce vlastně víc než příznačné – spoustu malých, ale totálně vyladěných detailů, které pak tvoří perfektní zážitek. Nemůžete si třeba měnit ani styl nebo barvy budíků. Rolls-Royce ví, co potřebujete a jak to má vypadat, hotovo. A dává to smysl.

Všechna fyzická tlačítka ve voze jsou obří, majestátní, bytelná. Vidíte a cítíte, že sedíte v něčem opravdu drahém. Nikde žádný laciný plast, co by se vám kinklal pod prsty. Ne o všech drahých autech (byť zpravidla ne tak drahých jako Spectre) to můžete říct. Tady víte, že se na vás nešetřilo. Za deset milionů korun a víc by stejně cokoliv jiného nebylo akceptovatelné.

A co samotný zážitek z jízdy? Ten je definovaný tichem. Jsem zvyklý mít v autě puštěnou nějakou hudbu, ale tady jsem si ji často vypínal, abych si naplno vychutnal jízdu jako na obláčku. Někdo tu jistě namítne, že Rolls-Royce má přeci řídit profesionální řidič, zatímco majitel odpočívá na zadním sedadle, ale u Spectre to tolik neplatí. Ten si majitelé často řídí sami.

Navíc když si zapnete tempomat, tak to trochu jako jízda s řidičem působí. Žádné cukání, ale velmi plynulé dobržďování i rozjezdy. Byť by si to jistě řidiči přáli u všech aut, není to zdaleka standard a někdy může být agresivní tempomat dost otravný. To stejné platí také u rekuperace a speciality elektrických vozů, které lze řídit jedním pedálem.

Funguje to tak, že buď klasicky šlapete na pedál a zrychlujete, nebo z něj nohu sundaváte a auto rekuperací postupně brzdí. U některých aut je nastavení velmi kostrbaté, a tak když zrovna sundáte nohu neobratně, auto vás kopne. Rolls-Royce Spectre je i tady vyladěný. Nenabízí žádné nastavení, ale brzdí citlivě. Navíc při úplném sundání nohy nijak agresivně, ale nechává vás ještě chvíli plachtit.

Spectre přitom nutně není jen auto pro rovné a široké silnice. Mile vás překvapí i při dobrodružnější jízdě. Když jsme vyjeli z Prahy dolů směrem k Vltavě, ukázalo se, že i v serpentinách dokáže být s velkým Rollsem velká zábava. Třítunový ingot v zatáčkách drží tak dobře, že jsem měl chvílemi až nutkavou chuť si sportovně podřadit. To sice možné není, ale verze Black Badge vám alespoň nabídne Infinity mód.

Na volantu zmáčknete tlačítko se symbolem nekonečna, digitální budíky se zabarví do agresivnějšího hávu a vám se odemkne plný výkon, co se pod kapotou skrývá. To je v řeči čísel 485 kilowattů, respektive 659 koní. A když na to šlápnete, zrychlení je opravdu dramatické, ale ani tady vás elektrický koráb z Goodwoodu nenakopne. Vše je maximálně plynulé, a to i když jedete stotřicítkou.

A byť to snad po takovém autu ani nechcete, i Rolls-Royce Spectre disponuje módem zvaný Spirited, což je obdoba Launch Control. Při jeho aktivaci dokáže vůz po uvolnění brzdy odemknout dočasně zvýšený extrémní točivý moment 1075 Nm, díky čemuž vystřelí z 0 na 100 km/h za 4,1 sekundy. Je to v takovém autě vlastně trochu zvláštní zážitek, obzvlášť když je všude pořád ticho.

A pak tu jsou ty všemožné detaily. Uklízení sošky Spirit of Ecstasy do kapoty vám bude minimálně na začátku kouzlit úsměv na tváři. Dlouhý deštník ukrytý ve dveřích je pro člověka jako já, co nerad mokne, skvělá věc. Zatímco třeba Škodovka nabízí ve dveřích jen menší skládací deštník (ale díky za něj!), Rolls-Royce používá dlouhou hůlkovou konstrukci z kovů a karbonu, která ustojí i silný vítr a schovají se pod ní klidně dva britští gentlemani.

U speciálních tlačítek pro zavírání dveří na středovém panelu si nejprve říkáte proč, ale když pak máte ty masivní široké dveře zavřít (o těch u spolujezdce ani nemluvě), pochopíte. Byť ano, zavřít je můžete i sešlápnutím brzdy. Úplně z jiného světa pak jsou voliče teploty. U nich totiž nevíte, jestli se máte smát, tleskat nad důmyslností inženýrů a nebo plakat, že nevíte, co s nimi. Nejsou na nich žádné stupně Celsia, navíc nastavovací kolečka tu jsou hned dvě.

Zatímco jedním ladíte teplotu vzduchu, co vám fouká na tělo, druhým regulujete teplotu v kabině. Pokud tohle dopředu nevíte, pravděpodobně si to musíte jako já někde nastudovat, jinak jste v lese. V každém jiném autě byste si řekli, co to je za nesmysl, ale tady to po osvojení celé mechaniky pravděpodobně vezmete na milost. Protože tohle je prostě výjimečný aristokrat, který jestli něčím není, tak všedním vozidlem.

Jiné to může být u přihrádky na telefon, která je skrytá pod loketní opěrkou ve středovém panelu. Na jednu stranu máte jistotu, že z ní telefon nevylétne i že se bude nabíjet, protože ho tam pevně zasunete. Navíc je vše odvětrávané, takže by se vám ani neměl přehřát. Na druhou stranu je ale přístup k němu velmi komplikovaný, a tak jediné, co vám zbývá, je přistoupit na to, že telefon prostě v autě při jízdě nemáte brát do ruky.

Musím to zopakovat, ale to ticho je v Rollsu prostě fenomenální. Třeba nechápu, proč je v takovém elektromobilu možnost umělého zvuku motoru. To si v menu rovnou zakažte. A dokonce jsem si pro ničím nerušený zážitek z jízdy vypínal i head-up displej, který jinak považuji za skvělou vymoženost. Když mi před časem v Aston Martinu říkali, že ho do aut nedávají schválně, aby nerušil, tak jsem tomu moc nerozuměl. Až tady jsem prozřel.

To ticho má ale i své stinné stránky. Já jsem v tomto ohledu obecně opravdu velký pošuk, kterému v autě vadí, když cokoliv sebemíň vrže, nebo když se, nedej bože, něco pořád šoupe v kufru! Spoustu podobných nedokonalostí ale v řadě jiných aut nakonec tak nějak přejdete. Kolikrát vám nic jiného nezbývá, navíc to často přehluší motor, další zvuky zvenku, nebo si prostě pustíte nahlas rádio.

V autě s cenovkou klidně vysoko nad deset milionů ale nic takového řešit nechcete. Proto mě překvapilo, když jsem začal slyšet vrzání ve dveřích. Věřte, že pokud vás takové věci štvou, tak při úplném „rollsím“ tichu vás to rychle začne vytáčet do běla. Přestože podobné neduhy obvykle u britské luxusní značky s ohledem na pečlivou ruční výrobu není třeba řešit, nakonec se ukázalo, že v námi testovaném modelu skutečně bylo potřeba drobného servisního úkonu.

Auto bylo po sérii prezentací v několika zemích, kdy se v něm střídali různí řidiči, a tak ho automobilka neměla tak pod kontrolou. Je to věc, která se samozřejmě může stát, jen mě překvapilo, že to neuhodilo do uší i někoho přede mnou. Kolegové v českém zastoupení Rolls-Royce se omlouvali a zároveň vysvětlovali, že pokud by se taková věc stala zákazníkovi, opravu řeší bezodkladně, a pokud je potřeba, zajistí i odvoz krytým servisním vozidlem.

Co si z toho beru já? Že i ta nejluxusnější mechanika je pořád jenom mechanika. Důležitější než absolutní neomylnost stroje je pak přístup značky, která se k problému postaví čelem. Zatímco jinde by při takových situací jen pokrčili rameny, Rolls-Royce si to nemůže dovolit a případně rychle jedná. S čím už ale opravdu nic neudělá, je masivní A sloupek, který vám občas docela slušně blokuje výhled do křižovatky. A tady vám skutečně nezbývá, než si zvyknout.

No a jak to celé zhodnotit? Pokud máte rádi auta, doporučuju si Rolls-Royce aspoň jednou zažít. Žádné druhé takové auto není. A je jedno, jestli z něj budete nadšení jako já, nebo z něj vylezete z různých důvodů znechucení. Na trhu jsou fantastické elektrické koráby, jako je BMW i7 nebo Maybach EQS SUV, ale pořád stojí třeba jen půlku. Rolls-Royce nakonec do standardních automobilových kategorií vůbec nepočítám.

Jeho vozy jsou mimo klasické tabulky. Je to už víc luxusní zboží než auto. Pokud si dnes chci koupit špičkový elektromobil, můžu si vybírat třeba mezi zmíněnými německými klasikami, možná trochu zaexperimentovat a sáhnout po nějaké mladé značce nebo skončit u v mnoha ohledech dosud nepřekonaného Porsche Taycan. Zkrátka si budu vybírat z více variant. A nebo chci Rolls-Royce. Tečka.

Britské vozy se soškou na kapotě nikdy nebyly, nejsou a ani nikdy nebudou pro každého. Jsou statusový symbol. Teď přeženu, ale běžný smrtelník si možná našetří na sedmičkový bavorák, k Rollsu se ale nikdy nepropracuje. Podobně jako třeba k nejdražším hodinkám. A nutně ne jen kvůli ceně. Byť u Rolls-Royce jednoznačně platíte i právě za značku a její postavení, jsou ty miliony korun navíc znát i všude jinde. A to je moje nejdůležitější zjištění.