Tělo mnoha podob. Nejvýraznější česká umělkyně Eva Koťátková představí své dílo v Národní galerii

Instalace Moje tělo není ostrov zabere celou dvoranu Veletržního paláce v Praze. Odehrávat se v ní budou příběhy zkoumající limity lidského života.

eva-kotatkova

Foto: Národní galerie Praha

Výstava Evy Koťátkové spojí instalaci s performancí

Současná česká umělecká scéna má několik jmen, která dlouhodobě rezonují i v zahraničí. Kateřina Šedá, Lukáš Hoffman, Anna Hulačová, Klára Hosnedlová či Zbyněk Baladrán. V první řadě však především Eva Koťátková, která je podle žebříčku J&T Banka Art Index nejvýznamnější umělkyní na soudobé domácí scéně. Od 7. prosince budou moci milovníci umění nasát tvorbu Koťátkové v celé její kráse. Národní galerie Praha totiž zahájí výstavu Moje tělo není ostrov, kterou se kurátorům podařilo přenést do českého prostředí z francouzského Muzea současného umění v Bordeaux.

Hlavní charakteristikou tvorby Evy Koťátkové je zkoumání pozice člověka v jeho každodenním osobním prostředí a sociálním kontextu. Pro své vyjádření používá rozličná média – kresbu, instalaci, sochu i performance –, její rukopis je však neměnný: hravý, tajuplný a zaměřený na detaily. Často se tematicky obrací k dětství a skupinovému chování, které vnímá jako svázané normami a stereotypy.

V případě výstavy Moje tělo není ostrov vyjadřuje Koťátková vliv zmíněných limitujících prvků prostřednictvím obrovského těla, které je částečně rybí a částečně lidské. Instalace, která obsazuje Velkou dvoranu Veletržního paláce, je tvořena vícero částmi, které zprostředkovávají nesčetné množství příběhů. Na každého diváka tak může působit trochu jinak – záleží, z jakého prostředí sám vychází.

eva-kotatkova-moje-telo-neni-ostrov-fotografie-aleksandra-vajd-fotograficka-postprodukce-jiri-kralovec-5

Foto: Aleksandra Vajd / fotografická postprodukce Jiří Královec

Každou sobotu odpoledne instalace ožije

V pomyslném břiše těla, které je středobodem celé výstavy, leží různé krabice a přepravní bedny. Z nich se snaží uniknout zvířecí a lidské bytosti, kterým nelze přiřadit nálepku a která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní. Bedny podle Koťátkové symbolizují neustálé pohyby a přesuny – ať už z místa na místo, tak ze sociálních rolí. Zároveň jde o typický znak lidské touhy zařadit vše do úhledných krabic a podřizovat se společenským normám.

Výstava ale není statická. Každou sobotu totiž ožije v podání performerů a performerek, kteří divákům zpřístupní různé příběhy, jež instalace ukrývá. Například příběh o dítěti, které ve škole zažívá šikanu, o krevetě vařené zaživa nebo o keři vytrženém z jeho původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí. Moje tělo není ostrov se tak dotýká také otázek hranic empatie a násilí páchaného na lidských, zvířecích nebo rostlinných tělech a duších.

Instalace byla původně ke zhlédnutí v Muzeu současného umění v Bordeaux, kde vznikala pod taktovkou kurátorky a ředitelky instituce Sandry Patron. Ta se podílela rovněž na jejím přenesení do prostředí Národní galerie Praha ve spolupráci s kurátorem Sbírky moderního a současného umění Radoslavem Ištokem.

Společně s výstavou Evy Koťátkové zahajuje Národní galerie ve stejném termínu také stálou expozici 1956⁠–⁠1989: Architektura všem, která je věnovaná architektuře a životnímu stylu ve výřezu let, jež figurují v jejím názvu.

eva-kotatkova-moje-telo-neni-ostrov-fotografie-aleksandra-vajd-fotograficka-postprodukce-jiri-kralovec-4

Foto: Aleksandra Vajd / fotografická postprodukce Jiří Královec

Koťátková ve své tvorbě reaguje na společenské normy a stereotypy