Když Vatikán na Velikonoční pondělí oznámil smrt papeže Františka, vzbudilo to velký zájem nejen mezi věřícími po celém světě, ale i mezi lidmi, kteří ke katolické církvi nemají hlubší vztah. Kromě jiného tak rázem stoupla sledovanost u několika filmových a televizních titulů z posledních let, které se dění v nejvyšších kruzích církve věnují. Jeden z nich, drama Konkláve o volbě nového papeže, vyšel jen před několika měsíci. Jak vážně můžeme brát to, co ukazuje? A v neposlední řadě, na co dalšího s papežskou tematikou se podívat?

Konkláve je adaptací stejnojmenného románu Roberta Harrise z roku 2016, který se volně inspiroval konkláve v roce 2013, kdy byl zvolen papež František. Začíná smrtí papeže a sleduje jeho nejbližší spolupracovníky při organizaci a průběhu voleb nové hlavy katolické církve. Rychle se přitom vykrystalizují favorité s velice rozdílnými názory, dojde k opatrnému politikaření, ale hlavně se objeví několik potenciálních problémů, které musí pravá ruka někdejšího papeže, Thomas Lawrence (Ralph Fiennes) vyšetřit.

Snímek režiséra Edwarda Bergera, jež před pár lety u diváků a kritiky uspěl už s válečným dramatem Na západní frontě klid, se od prvotních reakcí těšil nemalé chvále. Málokdo se nějak více pozastavoval nad tím, nakolik má filmové Konkláve blízko tomu skutečnému, vyzdvihoval se především inteligentní scénář a napětí vyvěrající ze střetů různých názorů na budoucnost církve, propracovaného technického zpracování nebo záhady pohánějící jednu z hlavních dějových linek. Přes zřejmou dramatizaci nicméně samotný průběh voleb působil velmi autenticky, až se mnozí chtěli ptát, zda tak vypadá i ve skutečnosti.

Do značné míry skutečně vypadá. Krátce řečeno, jak tvůrce knižní předlohy, tak filmaři provedli zevrubné rešerše a podle nich pak vystavěli příběh, který okořenili fikčními prvky, aby působil dramatičtěji a vešel se do celovečerního formátu. „Řada detailů je správně,“ cituje The Guardian profesora katolických studií z DePaul University Billa Cavanaugha. „Zejména u mizanscény (to, co vidíme v záběru, pozn. red.) si dali práci s tím, aby vše bylo velice věrné,“ dodal Cavanaugh.

Konkláve se v letošním ročníku dostalo nominace na Oscara za nejlepší výpravu a kostýmy, spolu s nominacemi v šesti dalších kategoriích (snímek nakonec vyhrál jednu cenu za adaptovaný scénář). Tvůrci filmu v rámci oscarové kampaně sami mluvili o tom, kolik času a energie vložili do rešerší, aby vše, co jen jde, bylo věrné skutečnosti. Přestože nespolupracovali přímo s Vatikánem, hovořili s několika kardinály, osobně detailně zmapovali Sixtinskou kapli, kde volby probíhají, a vše konzultovali s odborníky na náboženství.

Snímek velmi věrně vykresluje například opatření pro zajištění tajnosti samotného procesu konkláve, který nesmí být ovlivněn okolním světem. Kardinálové proto v průběhu voleb skutečně nesmí opustit prostory Domu svaté Marty a Sixtinské kaple a odříznutí od vnějšího světa se hlídá do takové míry, že voliči musí odevzdat svoje telefony nebo laptopy a vše ještě jistí rušičky signálu. Poměrně přesně jsou ve filmu vyobrazeny také volební procedury, třeba používání papírových volebních lístků, jejich napichování jehlou na nit nebo pálení, kde kouř se používá k signalizaci veřejnosti.

Přestože církev mnoho informací žádnou oficiální cestou neposkytuje, filmařům se podařilo přesně vyobrazit i malé obřady, k nimž nikdo kromě těch nejpovolanějších nemá přístup. The Guardian v souvislosti s tím zmiňuje příklad i zdánlivě banální věci, jako sejmutí a zničení prstenu zemřelého papeže. Jiné detaily, byť technicky věrné skutečnosti, ale nejsou současné – například roucha kardinálů mají silně kontrastní, syté barvy, aby byly vizuálně atraktivnější. Ve skutečnosti se ale takto oblékali spíše kardinálové v 17. století.

Co se pak týče lidské stránky voleb, tedy debat a jednání na téma příští hlavy církve, filmaři opět vycházeli z diskuzí s kardinály. Jak můžeme vidět i ve skutečnosti na seznamech hlavních kandidátů na nástupce papeže Františka, v nejvyšších kruzích církve probíhá jistá rivalita mezi konzervativnějším a progresivnějším smýšlením. V potaz se bere odkaz předchozího papeže, dlouhodobější trendy v církvi, reprezentativnost role a podobně.

Nicméně, zejména ona lidská část ve filmu do určité míry vychází z požadavků dramatického příběhu. Ve skutečnosti by například nepřicházelo v úvahu, aby se voleb zúčastnil dosud jen tajně zvolený kardinál. Stejně tak je nepřípustné, aby měl kdokoliv i skrz prostředníky přístup k vnějšímu světu, jak to v Konkláve dělá Thomas Lawrence. Také jednotlivé frakce, konzervativní, progresivní nebo středová, ve skutečnosti zpravidla nejsou tak vyhrocené, filmový scénář používá mnoho zkratek, zjednodušení a pracuje s archetypy. V principu ovšem odhaluje to, co veřejnost normálně nemůže vidět, poměrně realisticky.

Další filmy, které by diváky braly tak hluboko do interních procesů církve, je poměrně těžké najít. Mnohdy vycházejí ze skutečnosti, tvůrci ale mnohem více popouštějí uzdu fantazii. Pokud vám ale na realističnosti až tolik nezáleží a chcete se zabavit křesťanskou tematikou, za zhlédnutí jistě stojí například Máme papeže! z roku 2011, který pokrývá podobný prostor, jako Konkláve – k vidění je na streamovací službě EdisOnline.

Na Netflixu naproti tomu najdeme film Dva papežové, který vychází ze skutečných rozhovorů mezi končícím papežem Benediktem XVI. a „rebelským“ kandidátem Jorgem Bergogliem (budoucím papežem Františkem). Na iTunes si můžeme pustit dokument Papež František: Muž, který drží slovo, který představuje intimní obraz života a hlavně myšlenek zemřelého papeže, asi nejprogresivnější hlavy katolické církve za dlouhou dobu.