Velryba Darrena Aronofského je jedním z těch filmů, které jejich pověst předchází. A to doslova. Záběry aplaudujícího sálu a dojatého Brendana Frasera, který tak tak zadržuje slzy po premiéře na festivalu v Benátkách, obletěly před pár měsíci svět. Že se kdysi populární herec vrátil s výkonem, který vyráží dech, byla téměř jasná věc a o jeho roli se začalo mluvit jako o oscarové. Zároveň se ale objevily výtky, že Velryba je jinak až moc velká emoční ždímačka a obecně snímek, který příliš tlačí na pilu. Po dlouhých měsících, kdy nebylo jasné, zda vůbec dorazí i do českých kin, je konečně tu. A my si můžeme udělat vlastní obrázek.

Možnost k tomu máme během necelých dvou hodin, kdy v prostředí malého třípokojového bytu sledujeme několik dní v životě morbidně obézního (údajně téměř třísetkilového) vysokoškolského učitele psaní Charlieho. Ten se rozhodne obnovit a napravit svůj vztah s pubertální dcerou, kterou spolu s její matkou opustil před mnoha lety kvůli lásce svého života – muži jménem Alan. Ten ale zemřel a Charlie začal všechna svá traumata řešit přejídáním, které ho dostalo do stavu, v němž se sotva hýbe, a jeho život se odehrává na několika metrech čtverečních. Přesto v sobě má nezlomnou víru v to, že lidé jsou úžasní. A nemůžou nebýt dobří.

Filmová Velryba vychází ze stejnojmenné divadelní hry, která měla premiéru před deseti lety a již napsal americký dramatik Samuel D. Hunter. Ten se jejím prostřednictvím vyrovnával s vlastní nadváhou, jíž v mládí trpěl, a problémy, které mu to přinášelo. Režisér svébytných snímků jako Černá labuť, Wrestler nebo Requiem za sen Darren Afonofsky ji prý viděl zcela náhodou, ale Charlieho příběh mu prý natolik učaroval, že se ho rozhodl zfilmovat. Divadelní text do scénáře adaptoval sám Hunter, ačkoliv s tím do té doby neměl zkušenosti.

Divadelní kořeny v sobě film nezapře – projde jím všeho všudy šest postav (které většinou před vstupem na scény poctivě klepají na dveře), odehrává se v podstatě v jedné místnosti a stojí na tom, co si postavy říkají. Je to tedy snímek na výsost komorní, o to větší ale chce být jeho poselství. To je vtisknuté do věty „Lidé jsou úžasní,“ kterou Charlie v nejrůznějším obměnách často opakuje a která film provází i na českých propagačních materiálech.

Příliš tlustý Charlie se totiž sice téměř nepohybuje, jeho vnitřní život, který sytí i jeho práce učitele tvůrčího psaní, je ale bohatý až až. Skoro by se chtělo říct, že až těžko uvěřitelně. Když se s ním setkáváme, utěšuje se v úzkostných momentech esejí o Bílé velrybě, která ho provází celým filmem. A že v jeho průběhu dostává pořádně naloženo. Nejen svým zdravotním stavem, ale zejména od své dcery v podání Sadie Sink (Max ve Stranger Things), která sice souhlasí s nečekanými schůzkami, podle všeho ale hlavně pro to, aby se svému otci pomstila a něco na tom vydělala.

Vedle ní se ve Velrybě objeví ještě její matka, potulný misionář, zdravotní sestra a poslíček rozvážející pizzu. Až na posledně jmenovaného si každá postava řeší své vlastní problémy, do nichž Charlie více či méně vstupuje a pomáhá s jejich rozuzlováním. A právě tady Velryba nejvíc drhne.

Nápad vzít si za hlavní postavu obézního člověka je neotřelý, lidí s výraznou nadváhou po světě neustále přibývá, setkat se s jejich reálným zobrazením – a ne takovým, které by tloušťku podávalo ve zkratce nebo s ní pracovalo jako s komickým prvkem – není jen tak, body shaming je stále citlivé téma a sami tvůrci prý kvůli tomu dopředu nezveřejňovali příliš mnoho záběrů na filmové Fraserovo tělo. Už tím na sebe Velryba tedy poutala pozornost.

Fraser se od dob, kdy řádil v akční Mumii nebo ztřeštěné komedii Král džungle, sám změnil. A sám si podle všechno prošel hlubokými traumaty poté, co měl být sexuálně napadený šéfem asociace udílející Zlaté glóby (na jejichž předávání letos mimochodem odmítl přijít). Ve Velrybě ale musel nosit speciální oblek i make-up a je tu opravdu příliš obézním mužem se vším všudy. Což je jeden z důvodů, proč je jeho výkon skvělý. Díky Aronofského zálibě ve filmovém jazyce je pak v momentech, kdy má jeho tělesná konstituce právě takhle působit, skutečně impozantní. Ovšem na to, jak je veliký, ve filmu překvapivě málo jí. Což je sice drobný detail, ale možná souvisí s tím, že obezita sama jeho hlavním tématem není.

Tím je právě touha po odpuštění, víra v lidi a jejich dobrotu, snaha o vyrovnání svých vlastních účtů a smíření s tím, co jsme na světě vykonali. Což se může odehrát v jakémkoliv kabátu a obezita je jen tím méně očekávatelným z nich. Možná vás napadne, že není tím úplně nejvhodnějším, rozhodně ale poutá pozornost.

Vedle toho, proč se to, co se děje Charliemu, děje zrovna obéznímu člověku, si ale taky pravděpodobně budete říkat, proč se to děje právě teď. Odpověď na to dostanete, ale je poměrně strojená stejně jako peripetie zbývajících postav (kromě poslíčka s pizzou, který nic neřeší a jen se příběhem, opět pro vyvolání správné reakce, mihne). Ty jsou totiž, tak jako Charlie, postaveny do předem rozehrané partie, která směřuje k jednoznačnému vyznění.

Místy vypjatému, místy zahalenému do obrovské dávky nejrůznějších pocitů. Je to strojené a je to nejspíš dané divadelními kořeny i osobností Darrena Aronofského, každopádně přesně tohle je to, co Velrybě podtrhává pomyslné nohy k tomu, abyste řekli, že je to skvělý film. Přesně tak, jak hlásaly zvěsti od jeho podzimní premiéry v zahraničí.

Stejně tak je ale pravda, že Brendan Fraser v něm jednoduše skvělý je a když kvůli ničemu jinému, tak kvůli němu stojí za to Velrybu vidět. Anebo si aspoň poslechnout jeho hlas, jak předčítá úryvky ze své oblíbené eseje. Ano, tohle jsou momenty, které Aronofsky rád a mnohdy vadí, u Frasera ale působí přirozeně. Ve své roli je totiž přesvědčivý a přijatelný. A není to o tom, že se pohybuje jako morbidně obézní muž, ale tím, co prožívá. Protože i když je to jinak vlastně kýč, ve Fraserově podání jde o niterně lidské pochyby o správnosti svých činů a víře, že všechno není ztraceno.

A svá vlastní traumata prožívají i ostatní postavy (s výjimkou poslíčka s pizzou, o němž opravdu nic nevíme). Nejvíc prostoru dostává sedmnáctiletá dcera Ellie, která je v podání Sadie Sink opuštěná, zarputilá, nemilosrdná, zákeřná i vychytralá, ale dost možná i zranitelná a citlivá. Charlieho přítelkyně Liz, kterou hraje Hong Chau, s sebou zase z minulosti vláčí jinak nevyřešené rodinné vztahy, jeho bývalá manželka pořádně nevysvětlený rozpad manželství a konečně i mladý misionář před něčím utíká, jak se v závěru dozvíme.

Všichni toho mají na svých bedrech až až a i když nikdo z nich nepůsobí nepřirozeně, všichni dohromady vytvářejí až příliš umělou kombinaci… takovou až divadelní. Ve výsledku je tak katalyzátorů, osudových momentů i odhalení a dojemných chvilek ve Velrybě nepřirozeně moc. A z toho pak plyne ona emoční ždímačka.

I tak platí, že jde o neobvyklý film, který za vidění stojí. Pro milovníky dramatických inscenací stoprocentně, pro všechny ostatní už jen proto, že můžou sledovat podle všeho asi opravdu životní roli herce, který vypadá, že k ní přistupuje s maximální pokorou. A jen tak mimochodem s ní prožívá comeback jak z hollywoodských scénářů.