Na jednom místě na skále spadl asi padesátkrát. A vzhledem k tomu, že jde o jednu z nejnáročnějších lezeckých tras na světě, se není čemu divit. Josef Šindel se ale nevzdal a věděl, že když ten jeden správný pohyb směrem nahoru nakonec udělá, zapíše se do historie. A tak se stalo. Teprve osmnáctiletý student gymnázia si zapsal světový úspěch a není příliš přestřelené říct, že se nám přímo před očima formuje nový sportovní fenomén Česka.

Lezení měl v krvi a zajímal se o něj od chvíle, kdy začal chodit. Zatímco jiné děti trávily víkendy na hřišti, u babičky nebo někde mezi stavebnicí Lego a televizí, Josef Šindel vyrůstal pod skalou, kde si „hrál“ s kameny, lany, chyty, maglajzy. Pro jeho rodinu to byl přirozený způsob života, ostatně rodiče lezli, brácha byl často u toho a Pepa, jak mu všichni říkají, bral čas mezi nerosty jako úplně normální svět.

„Moji rodiče jsou lezci a jinde než na skalách jsem se vlastně nepohyboval. Čas strávený ve skalách mi připadal tak přirozený, že jsem nic jiného neznal,“ říká teprve osmnáctiletý rodák z Třince. Nejdřív s bratrem pod stěnami jen tak posedávali, později začali sami zkoušet první kroky a časem se z extrémního prostředí stalo místo, v němž dnes Šindel exceluje.

Rodina lezením jednoduše žila a doma tomu odpovídalo i zázemí – ve stodole postavili lezeckou stěnu, na které Pepa s bratrem vyrůstali a kde se všichni schází dodnes. Trénink tak v Šindelově případě vypadal jako normální pokračování dne, v jehož centru stál někdo, kdo ho neustále přesvědčoval, že ještě jeden pokus určitě zvládne. Nejčastěji táta, kterému doma říkají Pen.

„Jasně, že mě podporovali v každém pokusu. A nejvíc Pen, který mě hecuje do více pokusů a více tréninku,“ směje se Pepa. Máma podle něj občas funguje jako rozumnější brzda, hlavně ve chvílích, kdy cítí, že se blíží zranění, což je u sportu, v němž se o výsledku často rozhoduje na několika milimetrech kůže, prstů a nervů, vlastně dost praktická rodinná role.

Když ale jednoho dne odjeli do Španělska, aby si jeho rodiče pár tras vylezli, nastal v jeho životě zásadní zlom. Bylo mu teprve deset, ani to mu ale nebránilo, aby poprvé zkusil sám přelézt cestu s obtížností 7c, kterou tehdy zkoušela jeho máma. „Z ničeho nic mi to začalo jít a prohlásil jsem, že odtud neodjedeme, dokud to nevylezu,“ vzpomíná. A taky, že vylezl.

Od té doby začal trénovat systematičtěji. Bavilo ho posouvat hranice a zjišťovat, kam až se dá dojít. „Na druhou stranu kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám,“ říká jednoduše, ačkoliv k této zábavě časem přibyly rozhovory, větší zájem okolí i fakt, že když v patnácti letech přelezete obtížnost 9a+ na Súľovských skalách (konkrétně cestu zvanou Chiroptera), začnou si vás všímat i za hranicemi.

Šindelovo dětství bylo s lezením spojené téměř celé a přizpůsobil tomu vše. Většina jeho kamarádů jsou lezci a když dojde na spolužáky z havířovského gymnázia, kde teď studuje, pokecá s nimi o čemkoliv, ale stejně se pak vrátí k jedinému tématu. „Většinou se neumím bavit o ničem jiném než o lezení. Ale oni mě už za ty roky znají, tak chápou mou vášeň a fandí mi,“ říká.

Posedlost lezením se přirozeně propsala i do jeho každodenního režimu. Když skončí ve škole, jde na trénink. Někdy ho do plánu zařadí i hned ráno. O víkendu ho pak čekají skály – a ve volnu si k tomu všemu přidává nekonečné ladění detailů, aby se neustále mohl posouvat dál.

Řeší prsty, úchopy, sílu, vytrvalost, regeneraci i to, jak přesně se tělo v jednotlivých krocích skládá do pohybu. „O milimetrech už to asi je,“ říká s tím, že den před naším rozhovorem zrovna přemýšlel, jaké lišty si koupit na svou převislou stěnku. Jestli 0,6 milimetru, nebo 0,8 milimetru.

„Na vrcholové úrovni je nejdůležitější komplexnost a umět spojit všechny atributy tak, aby fungovaly. A ano, je to velmi často o řešení sebemenších detailů. Pokoušet cestu na hranici limitu je těžké nejen fyzicky, ale i psychicky, nicméně je důležité se nevzdat a jít do pokusu znovu s pocitem, že teď to padne,“ popisuje.

Právě tato schopnost vracet se znovu a znovu na stejné místo se naplno ukázala u cesty Clash of the Titans v rakouském Nassereithu, která se svou obtížností 9b patří mezi výstupy dostupné jen extrémně úzké skupině lidí. Cestu jako první přelezl Němec Alex Megos, následoval ho Rakušan Jakob Schubert – a letos ji zvládl i osmnáctiletý Pepa.

Byl to dlouhý proces, během kterého ho čekaly desítky pádů na jednom klíčovém kroku. Právě tam se ukázala jeho schopnost držet si víru v další pokus. „I když to vypadá, že když jsem tam spadl víc než padesátkrát, že je to hodně, jsou cesty, kde jsem padal víckrát a déle. V hlavě se mi honí jedno… Že to příště padne!“

A pak to opravdu padlo. Když zacvakl poslední expresku (jistící pomůcka ze dvou karabin) a došlo mu, že má za sebou přelez 9b, přišla čistá radost bez velkých slov. „Štěstí. Popravdě jsem tomu nevěřil. Totální euforie, která je – myslím – velmi slyšet i z videa,“ říká. V jedné chvíli se tak z kluka, který si kdysi pod skalou jen hrál, stal lezec s přelezem jedné z nejtěžších cest světa.

Přirovnání k nejúspěšnějšímu českému lezci Adamu Ondrovi se v takové situaci nabízí skoro samo, i když to může být poměrně velký tlak. Šindel to ale bere klidně a spíš jako povzbuzení. „Tlak necítím, spíš motivaci. Je to takové divné, když vás někdo zmíní v souvislosti s nejlepším lezcem, který kdy byl,“ dodává.

Přes podobná srovnání se ale jeho pohled na lezení nijak zásadně nemění. Nevidí v něm (zatím) žebříčky, medaile a výsledky, ale prostředí, ve kterém vyrostl a ve kterém se cítí nejpřirozeněji. I proto ho závodní svět láká výrazně méně než skály, které pro něj zůstávají hlavní cestou.

„Skály jsou pro mě nejvíc. Je to čas, který trávím v přírodě, na místě s minimálním množstvím lidí. Je to pro mě svět, kde jsem nejšťastnější,“ dodává. I jeho budoucí cíle z toho vyrůstají – chce vyzkoušet cestu obtížnosti 9b+ a k tomu přidat další 9b. Především ale nechce, aby se z jeho sportu vytratila vášeň. Úspěchy na globální scéně jsou v jeho očích druhořadé.