Z dluhů může Česko vytáhnout inflace. Ale je to děsivé řešení, říkají známí ekonomové

Česko má sice jeden z nejnižších státních dluhů v Evropské unii, ale patří k zemím, které se zadlužují nejrychleji. Vláda na příští rok navrhuje schodek 386 miliard korun, druhý nejvyšší v historii, a debata o tom, kde ušetřit, často naráží na to, že jen málokdo je ochoten nechat si sáhnout do vlastní peněženky. Kde je hranice, za kterou se z dluhu stává problém? A kdo ho nakonec zaplatí?

V prvním dílu nové ekonomické série podcastu Money Maker o tom debatovali Markéta Koscielniak z Centra veřejných financí a hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Oba upozorňují, že víc než samotná výše dluhu je znepokojivé tempo. „Děsí mě to tempo, ta rychlost,“ říká Koscielniak. Celý rozhovor si můžete pustit v přehrávači níže nebo ve všech podcastových aplikacích. V textovém přepisu z něj vybíráme to nejzajímavější.

Neděsí mě výše, ale tempo

Markéta Koscielniak: Výše dluhu mě ještě tolik neděsí. Děsí mě to tempo, ta rychlost. Jsou tam určitě aspekty, které nás mají zneklidňovat, ale pořád si myslím, že to není zdaleka tak, že bychom se blížili k nějakému bankrotu. Není dluh jako dluh, a tak není snadné říct, jestli je čtyřicet procent hodně, nebo málo, jestli je sto procent hodně, nebo málo. Záleží na spoustě dalších kritérií.

David Navrátil: Když se člověk podívá na úroveň našeho dluhu, tak patří mezi nejnižší v rámci zemí Evropské unie. Ale zároveň to tempo růstu je taky hodně vysoké, protože pokud bychom drželi současný deficit tak, jak je navržen jako procento HDP v dalších letech, tak na dluhovou brzdu šlápneme velmi brzo, někdy po roce 2030. A mě děsí to, že nejsme schopni s tím nic dělat.

Plechovka, co letí dál

David Navrátil: Úroveň dluhu je skutečně taková, že jakákoliv vláda si může říct: „Já to ještě řešit nebudu, bude to řešit až nějaká příští vláda.“ A budeme jenom odkopávat tu plechovku dál po cestě od nás. Podle průzkumů Češi nemají rádi deficit, většina Čechů by si přála vyrovnaný rozpočet, ale taky většina Čechů nechce sáhnout na důchody a na zdravotnictví a většina Čechů nechce zvyšovat daně.

Když řeknete, že bychom měli zvýšit daň z nemovitostí nebo daň z přidané hodnoty nebo bychom měli trošku srovnat podmínky mezi OSVČ a zaměstnanci, tak je okamžitě obrovská nenávist. Když řekneme, pojďme snižovat výdaje, důchody nebo něco dělat se zdravotnictvím, tak vám zase řeknou, že nemáte soucit s lidmi, že jim chcete brát důchody.

Foto: Tomáš Svoboda / CzechCrunch

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny

Inflace jako řešení?

David Navrátil: Když se podíváme třeba na Spojené státy po druhé světové válce, tak se uvádějí jako příklad toho, že byly schopny vyrůst z dluhu. A tam je vidět, že to je trošku mýtus, protože ano, ony vyrostly z dluhu, měly dluh nějakých sto procent a snížily ho zhruba na dvacet procent HDP. A ten růst vysvětlil asi jen dvě pětiny poklesu. Tři pětiny byla inflace, regulace výnosů a finanční represe.

A to je to, co mě děsí, protože jestli nám něco pomůže snížit takovou úroveň dluhu vůči HDP, tak je to inflace. V minulosti se ukázalo, že inflace pomáhá velmi výrazně, zvlášť když to spojíte s nějakou regulací, s nějakou finanční represí. Můžete říct, že státní dluhopisy jsou bezrizikové aktivum a instituce jako banky, pojišťovny a penzijní fondy budou mít nařízeno je kupovat.

Česká republika je země střadatelů. Máme tady osmnácti-, devatenáctiprocentní míru úspor a téměř polovina finančních aktiv jsou peníze na vkladech nebo v hotovosti. Takže české domácnosti jsou extrémně citlivé na inflaci. Pokud mají pud sebezáchovy a vidí tohle riziko, tak by měly volit takovou stranu, která bude konsolidovat, i když to bude bolet, protože dlouhodobě se vyhnou inflaci a znehodnocení vlastních úspor.

Dluh jako pán

Markéta Koscielniak: Když budeme muset každý rok na obsluze dluhu, to znamená na úrocích, zaplatit třeba dvě a půl procenta – myslím, že Francie platí něco kolem dvou a půl procenta HDP jenom na obsluhu dluhu –, tak to zemi hrozně oslabí, paralyzuje. Použila bych ten příměr bažina, ze které se hrozně těžko dostává. Buďto zůstaneme hrozně dlouho v bažině, anebo to dojde do situace, kdy nastane krize, jak jsme to viděli v Řecku, Portugalsku. Pak nastoupí konsolidace, ale je drakonická, bolestivá a má spoustu negativních dlouhodobých dopadů.

Dluh není a priori zlo. Dluh má svoje výhody, má svůj význam, obzvlášť v dobách krize, kdy může pomoct ekonomiku udržet místo toho, abychom nechali zpřetrhat vazby v ekonomice. Asi bych to shrnula tak, že dluh může být dobrý sluha, ale zlý pán. A o to právě jde, abychom dokázali udržet dluh vždycky bezpečně pod hranicí, kdy se z něj stane pán, který nás bude držet v bažině, nebo nás dokonce dovede do nějaké krize.

Polský vs. český starosta

David Navrátil: Máme problém s demografií, tak budeme rozhazovat peníze tím, že budeme dávat peníze za druhé dítě. Víme ale, že tyhle věci vůbec nefungují. Maďarsko utratilo pět procent HDP za dětskou politiku a je zhruba tam, kde jsme my. Ale víme, co funguje. Funguje například výstavba služeb, jako jsou školky, které umožňují ženám skloubit dítě a zároveň pracovní kariéru. Ale postavit školky znamená být schopen se domluvit s obcemi.

Když máme 6 300 obcí a 65 tisíc zastupitelů, selháváme v akceschopnosti státu a rozpočtové určení daní nikoho nemotivuje k tomu, aby něco dělal. Je to platba za hlavu nebo za zastávku nebo za silnici, ale ne za pozitivní změnu. Z ekonomické aktivity obec dostává pouze jeden a půl procenta. Polský starosta třicet procent. Když polský starosta vidí investora, tak ho táhne k sobě, ať jde k němu stavět. Český starosta říká: „Běž to postavit někam jinam.“