Už jako malého kluka ho lákalo pomáhat lidem, a tak když se v 18 letech odstěhoval od rodičů, začal brigádničit v domově důchodců. „Jenže hned první složenka mi ukázala, že se tím zkrátka neuživím,“ vzpomíná Martin Venglář. Odjel proto do zahraničí, aby zkusil štěstí v hoteliérství – oboru, jemuž se věnuje dodnes. Ostatně aktuálně rozjíždí dva vlastní hotelové projekty, u desítky dalších je v roli konzultanta a teď se podílí i na proměně areálu bývalé sklárny v Sázavě v kulturní a společenské místo.

Ale vraťme se ještě o několik let zpět, konkrétně do Londýna, což byla jeho první zahraniční štace. Právě tam totiž poznal, co znamená tvrdá práce v hotelu – myl okna, drhnul nádobí v kuchyni a bydlel v pokoji se šestnácti Poláky. „Tenkrát jsem běžně pracoval až 14 hodin denně a měl jen jeden volný den v měsíci. Takhle by lidé žít neměli,“ říká pětatřicetiletý podnikatel.

Po návratu do Česka nastoupil jako portýr do pětihvězdičkového hotelu Art Deco Imperial kousek od náměstí Republiky. Noblesní prostředí jej oslovilo, a tak tam nakonec strávil sedm let, během nichž se vypracoval až do vedoucích pozic. Později přešel do jiné pražské pětihvězdy – hotelu Cosmopolitan, jen pár metrů od předchozího působiště –, ale tam mu časem došlo, že kariérní postup již není možný a že je potřeba zkusit nové výzvy.

Venglář tehdy věděl dvě věci: v Praze už zůstat nechce a před usazením si potřebuje dokázat, že své řemeslo skutečně ovládá. „Pro mladého kluka to v praxi znamená jediné – odjet do rozvojového světa. Na Západě vám v tomto věku nikdo ředitelské místo nedá,“ krčí rameny. Jeho další kroky proto směřovaly do resortu Tulia na Zanzibaru, za nímž stojí čeští podnikatelé Jaroslav Škodák a Radek Vopelka. Strávil tam rok a naučil se i svahilsky.

Jeho zkušenosti se zúročily natolik, že následně – v roce 2019, ve svých necelých 28 letech – uspěl ve výběrovém řízení na ředitele aparthotelu Svatý Vavřinec v Peci pod Sněžkou. Ten vystavěl developer Martin Kubík, který navíc v okolí aktuálně chystá nový resort s názvem Svatá Barbora. „Tento projekt mě zaujal nejen svým architektonickým řešením od studia ov architekti, ale i byznysovým modelem, kdy jednotlivé apartmány vlastní různí soukromí investoři,“ popisuje Venglář.

Foto: Huť František

+13

U Svatého Vavřince nezůstal jen u provozu. V rámci Kubíkovy skupiny pomáhal i s přípravou dalších projektů. A k tomu začal budovat vlastní konzultační firmu Nomce, která pomáhá s provozováním a digitalizací hotelů. Dnes zaměstnává přibližně 25 lidí, spravuje přes 20 hotelových provozů a má rozpracovaných 11 developerských projektů pro různé investory. Teď také chystá dva vlastní – v Kutné Hoře a Sedlčanech. „Reagujeme tím na tržní mezeru. Ve Středočeském kraji chybí kvalitní hotely s velkými konferenčními sály,“ pokračuje Venglář.

Kromě toho se věnuje ještě vlastní AI platformě zaměřené na malé ubytovatele a turistické destinace. Logika vychází z jeho pozorování trhu: profesionální hoteliérské poradenství stojí desítky až stovky tisíc korun měsíčně, a proto dává smysl jen pro větší provozovatele. Jeho systém má sledovat ceny konkurence, hlídat obsazenost i řídit marketing, a to za asi čtyři tisícovky měsíčně. „Není to dokonalé řešení, ale pro malé penziony může jít o užitečný nástroj, který pomůže zvýšit tržby,“ tvrdí.

A v neposlední řadě teď Venglářův tým řídí proměnu areálu bývalé sklářské huti v Sázavě v živé kulturní a společenské místo. Huť František má za sebou více než 140 let bohaté historie – vznikla v roce 1882 pod taktovkou významného skláře Josefa Kavalíra. Ten ji pojmenoval po svém otci, průkopníkovi výroby laboratorního a tepelně odolného skla, jehož výrobky sbíraly úspěchy na světových výstavách. V roce 2003 však zde proběhla poslední tavba skla a objekt začal chátrat.

Před několika měsíci jej ovšem s manželkou převzal podnikatel Jan Hrnčiřík, mimo jiné spolumajitel vodní elektrárny Pyskočely, s vizí proměnit ho v kulturní a společenskou křižovatku středních Čech. Zachovaná industriální architektura, tedy vysoké stropy, původní technické konstrukce a autentické materiály, totiž vytváří vhodnou kulisu pro komorní koncerty, konference, firemní setkání či komunitní akce. A o provoz se postará právě Venglářova Nomce.

Hlavní sál v bývalé sklářské hale i přilehlé salonky a galerijní prostory jsou již otevřeny veřejnosti, první firmy si je tak pronajímají pro své akce. V části původních dílen postupně pokračuje rekonstrukce. Začátkem června areál rozšířil nový provozní pilíř: brunchové bistro František s otevřeným grilem. Paralelně se projektuje hotelová část areálu. „Myslím si, že to bude neskutečné místo,“ uzavírá Venglář.