Do Prahy přišel z Bělehradu v 90. letech, aby zde vystudoval vysokou školu. A jelikož je jako správný Balkánec plný energie a rád se druží, postupně tu zapustil kořeny a stal se jednou z podstatných figur zdejšího realitního byznysu. Milorad „Miško“ Mišković společně se známým developerem Sergem Borensteinem změnil tvář Karlína, teď se podílí na přestavbě časti Rohanského ostrova i dalších míst v Praze 8 a brzy se pustí také do obnovy zchátralého vyšehradského nádraží. A do toho všeho nedávno rozjel vlastní boxerský klub. „Chci se prostě pořádně vyřádit,“ směje se.

Ke sportu měl Mišković blízko odjakživa. Na gymnáziu se mimo jiné věnoval atletice, košíkové, kopané i šachům, během vojenské služby se pak dobrovolně přihlásil do protiteroristické jednotky, „jen aby se náhodou nenudil“. Touha zkoušet nové věci mu vydržela dodnes – snad kromě baseballu, i když ani ten úplně nezavrhuje. „Navíc rád sleduju snad všechna možná utkání. Třeba teď během fotbalového mistrovství světa si klidně pouštím zápasy ve dvě nebo ve čtyři ráno,“ říká.

Pětapadesátiletý developer se před časem nadchl i pro box, k němuž ho přivedl jeden obchodní partner. „Přemluvil mě, ať někdy přijdu na trénink. A protože nerad odmítám nové výzvy – nejen v byznysu, ale také v životě –, jsem na to kývl. Musím však říci, že mě box překvapil. Po dvouhodinovém tréninku se vždycky cítím fantasticky. Kdyby mě někdo potom praštil pěstí do obličeje, pravděpodobně se usměju,“ popisuje.

Taková rána do obličeje by ovšem v jeho případě mohla mít vážné následky. Mišković v letech 2014 a 2015 dvakrát porazil rakovinu, tehdy bojoval s pokročilým nádorem v čele a v nosu. Výsledkem léčby jsou dnes titanové destičky a plátky, které mu drží část obličeje pohromadě. „Kdyby mě někdo praštil napřímo, je velká pravděpodobnost, že by se můj nos propadl a deformoval celou tvář. Ale i tak trénuji bez helmy, nebojím se. Ostatní v klubu vědí, že si mají dávat pozor,“ připouští.

A přestože se boxu věnuje relativně krátce, mluví o něm s nadšením člověka, který objevil nový svět. Především proto, že podle něj vůbec neodpovídá představě většiny lidí, kteří jej často vnímají jen jako bezhlavé mlácení. Ve skutečnosti jde prý o taktickou hru, v níž je potřeba neustále přemýšlet a předvídat kroky soupeře.

„Box je inteligentní sport. Mnohem inteligentnější, než si laici obvykle myslí. A zároveň je nesmírně intenzivní. Tato kombinace mě na něm baví nejvíc,“ líčí s tím, že o tomto sportu nepřemýšlí jako o cestě k závodění nebo sbírání medailí. „V klubu nemáme klimošku, smrdí to tam, nicméně právě z toho důvodu tam dokážu úplně vypnout. To se mi u jiných sportů nestává, byť miluju i tenis.“

I proto s bývalým reprezentantem Sovětského svazu Alexanderem Vertskhayzerem a několika dalšími lidmi založil Tangas Boxing Club Praha, který nemá připomínat nablýskané fitness centrum. Naopak – atmosférou odkazuje na staré boxerské tělocvičny v Bronxu. Aktuálně v něm trénuje zhruba padesát členů včetně pěti českých reprezentantů mládežnických kategorií a několika známých MMA zápasníků, například Lea Brichty. V klubu se k tomu potkávají lidé z celé řady zemí.

„Máme tam Čechy, Srby, Poláky, Ukrajince, Rusy, Uzbeky nebo Ázery,“ vyjmenovává Mišković. Na otázku, jestli mezi Rusy a Ukrajinci někdy nevzniká napětí, odpovídá bez dlouhého rozmýšlení. „Vůbec. Lidi jsou často úplně jiní než politika. Když skončí trénink, sednou si spolu, povídají si a smějí se. Já jako Srb a Černohorec také vůbec nemám problém s Albáncem nebo Chorvatem. Naopak si myslím, že my, co pocházíme z bývalé Jugoslávie, jsme ještě větší „blázni“ než východní Slované. Ale když je nějaká pařba, bavíme se spolu a zpíváme stejné písničky. Války nás měly rozdělit, každopádně se jim to nepodařilo.“

Ačkoliv klub funguje teprve krátce, Mišković k němu přistupuje stejně jako ke svým developerským projektům. Má připravený byznys plán, počítá cashflow na několik let dopředu a ví, že jen z členských příspěvků podobný projekt fungovat nebude. „Ty činí jen pár tisíc korun ročně. Chceme, aby členství zůstalo symbolické,“ hlásí. Rozpočet proto zatím z velké části táhne sám. Přiznává, že ho klub bude stát stovky tisíc korun ročně, současně obchází své obchodní partnery. „Sháníme sponzory, kvůli mým kontaktům především z řad realitního byznysu. Do budoucna chceme oslovit také stát.“

Do ringu s ním navíc postupně vstoupila i jeho rodina. Syn Luka, který po studiích v Nizozemsku nastoupil do poradenské společnosti Cushman & Wakefield, začal nejprve chodit na otcovy tréninky ze zvědavosti. Nakonec absolvoval i svůj první turnaj. „Rozhodli jsme se ale, že už zápasit nebude. Nechci, aby se zranil nebo aby tomu obětoval práci, vztah či rodinu,“ zdůrazňuje jeho otec. Ještě větším překvapením pro něj byla dcera Anja, která pracuje ve společnosti Lexxus Norton, nikdy se prý žádnému sportu aktivně nevěnovala a teď boxu naprosto propadla.

To, že obě děti působí v realitním oboru, připisuje vlivu vyrůstání v jeho okolí. „Nikdy jsem je do toho netlačil,“ krčí Mišković rameny. K sobě do firmy je ovšem zatím nepustí. Prvních pět let totiž mají strávit jinde, ať si nasbírají zkušenosti, zažijí pár šrámů a poznají fungování vztahů, než se případně rozhodnou pracovat s ním.

Kromě boxu ale Mišković skrze své společnosti Karlin Port Real Estate a Opportunity Real Estate Fund soustředí nejvíc energie na jednu z nejsledovanějších pražských rekonstrukcí – přeměnu historického nádraží Vyšehrad. Pohled na něj je už řadu let hodně bezútěšný. Objekt, jenž projektoval stejně jako Obecní dům na Náměstí republiky Antonín Balšánek, chátrá několik dekád, před lety se mu propadla střecha a určitou dobu se dokonce hovořilo o vyvlastnění. Po obou stranách památky nyní vyrostou novostavby s asi 150 byty a obchody, které s ní budou propojené prosklenou pasáží na úrovni ulice.

„Stavět začneme ve třetím čtvrtletí letošního roku. Čekali jsme na stanoviska památkářů a museli udělat řadu kompromisů, především co se týče podoby těch spojovacích krčků,“ ukazuje Mišković na vizualizace projektu, které má vystavené po celé zasedačce ve svých kancelářích. Samotná výstavba by měla trvat přibližně dva roky, dokončení se očekává koncem roku 2028. Prodejní ceny budou začínat kolem 250 tisíc korun za metr čtvereční.

Pro Miškoviće jde tak trochu o návrat ke kořenům, protože revitalizaci brownfieldů se učil od roku 1997 právě v Karlíně, a to po boku Sergeho Borensteina. Stál například za projekty Palác Karlín, Corso Karlín, Kotelna, River Gardens či River Diamond. Teď se kromě Vyšehradu věnuje též dalším projektům po celé Praze a také revitalizaci dalších častí Karlína a Smíchova. A jak tohle všechno stíhá? „Miluju výzvy. Když mi někdo řekne, že něco nejde, je to pro mě jako červený hadr pro býka. Málo spím, hodně pracuji, sportuji i pařím, denně mám až 14 schůzek. Žiju za deset chlapů,“ zakončuje se smíchem.