Značka Botas má nového šéfa. Je jím jednadvacetiletý Vít Staněk, bratr majitele společnosti Vasky

Obuvnická firma Vasky Václava Staňka koupila značku Botas letos na jaře. Teď její vedení přebírá Staňkův mladší bratr a chystá nové produkty.

Ondřej HolzmanOndřej Holzman

stankovi

Foto: Vasky

Bratři Vít a Václav Staňkovi se ševcem z Botas

0Zobrazit komentáře

Pětadvacetiletý Václav Staněk si udělal v obuvnickém světě jméno jako zakladatel a šéf značky Vasky, která navazuje na zlínskou tradici a vyrábí dnes již nejen kožené boty. Teď by měl do dění v tuzemském obuvnickém byznysu ještě více promlouvat i další z rodu Staňků. Mladší Václavův bratr Vít totiž přebírá vedení značky Botas, kterou Vasky letos na jaře koupilo a zachránilo. Obě značky se dál budou rozvíjet po vlastní ose, a tak budou mít i jiné šéfy. Na Botas dosud po akvizici dohlížel sám Václav Staněk.

„Jakožto dvě české značky obuvi potřebují Vasky i Botas každá svou pevnou ruku a vlastní směr. I proto jsem se rozhodl předat vedení značky Botas bráchovi. Přebírá kontrolu od vývoje produktu až po marketing. Jsem nadšený, že i on se pustí do naplňování naší vize a těším se na jeho práci. Nový model Iconic a kolekce oblečení vznikaly čistě již pod jeho vedením a musím říct, že jsem pyšným bráchou,“ představuje nového ředitele značky Botas Václav Staněk, který je o tři a půl roku starší než Vít.

Vasky koupilo značku Botas letos na jaře. Výrobce slavných botasek se totiž dostal do likvidace a záchranné lano mu nakonec hodil právě Staněk. Peníze na akvizici, jejíž cena nebyla zveřejněna, Vasky získaly mimo jiné velkým výprodejem a celá transakce se dotáhla začátkem dubna. Tehdy Václav Staněk v rozhovoru pro CzechCrunch říkal, že chce, aby byl Botas ještě letos v plusu. Cílem pro letošní rok prý zároveň je, aby firma prodala více než deset tisíc párů bot. Vít Staněk přitom bude v nové roli využívat zkušenosti, které získal ve Vasky.

„Vítek sice nikdy nebyl za Vaskami vidět, ale už od 15 let vypomáhal v našem prvním showroomu. Vždy při mě stál, ať už v dobách těžkých, či těch veselejších. Před dvěma lety začal pracovat v prodejně Na Příkopech a poslední rok ji měl na starosti jako vedoucí. Prodejna vygeneruje ročně obrat v řádech desítek milionů korun a pod jeho vedením měla růstovou tendenci. Zná velmi dobře našeho zákazníka a jeho potřeby. Tato znalost se mu při řízení značky bude hodit,“ doplňuje Václav Staněk s tím, že strategická rozhodnutí pro Botas budou i nadále konzultovat spolu.

Již pod vedením Víta Staňka měly vznikat první nové kolekce, které znovuzrozený Botas představil. Ožil ikonický střih botasek z 90. let a poprvé pod touto značkou vzniká také kolekce oblečení. „Zkušenosti z dlouholeté tradice výroby obuvi jsme přenesli do světa módy. Do našeho oblečení vkládáme stejnou péči, preciznost a touhu po kvalitě. První kolekce oblečení je vyrobena s láskou a pečlivostí u nás v Česku. Využíváme nejkvalitnějších materiálů, abychom zaručili dlouhou životnost našich produktů a maximální komfort při nošení,“ říká Vít Staněk.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Firma Botas se dostala letos do likvidace, podle jejích zástupců zejména kvůli zdražení energií a materiálů pro výrobu, výpadku exportu do Ruska a dalších teritorií kvůli válce na Ukrajině i nedostatku kvalifikovaných pracovních sil. V roce 2021 hospodařila s obratem 62 milionů korun se ziskem po zdanění ve výši 7,6 milionu korun. Rok předtím činil obrat 31 milionů a ztráta se vyšplhala ke třem milionům korun. Vasky odkoupily ochranné známky, domény, užitné vzory a v rámci výrobního zařízení kopyta či nože. Budovy ve Skutči na Chrudimsku, kde se obuv s názvem Botas vyráběla, předmětem prodeje nebyly.

Samotné Vasky loni dosáhly na obrat 260 milionů korun. Byť společnost Václava Staňka původně mířila na 460 milionů, i tak měla být s výsledky spokojena. „Vzhledem k nákupnímu chování v období vstupu Ruska na Ukrajinu, zvyšující se inflaci nebo růstu cen pohonných hmot a energií jsme udělali již v prvním kvartálu rozhodnutí, že větší růst bude muset počkat a důležitá bude stabilita a profitabilita našeho byznysu,“ říkal letos v únoru Staněk pro CzechCrunch.

Zaprděná země. Česko potřebuje zatřást a nasměrovat, rozčílení byznysmeni se hlásí o slovo

Josef Grill, majitel internetové společnosti Wedos, zveřejnil ostrý dopis premiéru Petru Fialovi. Je to další střípek do debaty o podnikání v Česku.

Luboš KrečLuboš Kreč

fialaKomentář

Foto: Úřad vlády

Premiér Petr Fiala

0Zobrazit komentáře

Komentář Luboše Kreče: Úspěšný internetový podnikatel Josef Grill na blogu své webhostingové společnosti Wedos publikoval otevřený a velmi kritický dopis pro premiéra, v němž oznamuje, že chce přestěhovat firmu do ciziny. Vadí mu vysoké daně, byrokracie i zkostnatělost země. Úředníky dokonce obvinil, že mu ukradli pozemek. „Přestal jsem věřit českému státu,“ píše.

Podstatná část z jeho opravdu, ale opravdu dlouhého textu čítajícího třicet dva tisíc znaků se věnuje martyriu s vyvlastněním části pozemku, který úřady Josefu Grillovi, respektive jeho podniku, zabraly kvůli stavbě silnice v jižních Čechách. „Krádež za bílého dne,“ nazývá proces byznysmen. V jiné pasáži si stěžuje, že nabízel služby své společnosti státu a jeho institucím, ale že byl odmítnut, načež politici upřednostnili bezpečnostní řešení z Izraele.

Těžko říct, kde leží pravda. Grill má coby podnikatel energie na rozdávání, jednu firmu postavil a prodal, další nyní úspěšně buduje a expanduje s ní do světa. Text, na několika místech hodně emotivně vypjatý, líčí příběh jen z jedné strany. Na někoho může působit ublíženecky, jiného strhnout a rozčílit.

Buď jak buď, jedna věc se mu vytknout nedá: je to přes všechny nejasnosti a výhrady stran objektivity další příspěvek do klíčové debaty o podnikatelském prostředí v Česku. A vlastně nejen o něm, ale vůbec o ekonomickém, a tedy i ideovém směřování země, která jako by se zasekla v limbu a nevěděla, kam se v rychle měnícím světě vydat.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Dobře to dokumentují dva velké projekty, o nichž se psalo či píše: nová továrna na čipy, která vyroste u Drážďan, a fabrika na baterie Volkswagenu, jež by čistě teoreticky mohla stát u Plzně. V soutěži o první jmenovaný závod Česko nikdy reálně ve hře nebylo, i když by si to mnozí přáli, a u toho druhého, ruku na srdce, naše šance s ubývajícím časem spíše klesají.

Proč? Vláda říká, že tu gigafactory chce, jenže místní jsou proti a pitomě nastavené procesy dávají odpůrcům dobré možnosti velké stavby blokovat. Nezaměstnanost máme sice téměř nulovou, což nás chrání před drsnou ekonomickou krizí, jenže nás to zároveň omezuje – sehnat lidi do továrny je extrémně náročné. A ve Wolfsburgu i jinde to vědí.

Zároveň tu sílí nechuť k ukrajinské menšině, která by, jak se ještě před rokem tvrdilo, mohla zdejšímu byznysu pomoct, ale reálně se to z různých důvodů neděje. A dostat sem jakékoliv pracovníky ze zahraničí je tak komplikované, že… však víte. A vědí to i politici, ale už léta s tím nic nedělají, protože mají strach, jak to vezme zaprděný český volič, jehož maniodepresivní nálady (parafráze slov analytika Davida Navrátila) ještě rozdmýchávají falešní proroci Tomio Okamura s Andrejem Babišem.

babis

Foto: Úřad vlády ČR

Andrej Babiš ještě jako premiér

Ano, napsal jsem zaprděný český volič. Jestli náš přístup něco vystihuje, je to populární zkratka NIMBY čili not in my backyard. Ne za mým plotem. Kdekdo vám řekne, že tu je třeba mít fabriku na baterky, že je fajn postavit větrnou elektrárnu, že budoucnost by mohly být modulární jaderné elektrárny. Ovšem chraň pánbůh, aby cokoliv z toho bylo vidět, natož slyšet z našich balkónů, zahradních bazénků a chalup.

Ani s tou progresivitou to není bůhvíjaké. Když se zmíní elektromobilita, nejspíš bude následovat litanie, jak je to zbytečné, drahé, hloupé. Změny klimatu? Jo, asi se něco děje, chceme čistou přírodu, třídíme plasty, více po nás ale nechtějte, stejně to nemá cenu, vždyť Čína pořád čmoudí.

A možná čmoudí, ale ve vývoji a implementaci nejnovějších udržitelných technologií je na míle před námi. Žijeme si v kotlině obepnutí horami (nebo spíš kopci) na hranicích, máme tu svůj smrádeček a že svět kolem uhání, nás nechává v klidu, protože to přece nějak dopadne! Jasně, dopadne, ale pak si přiznejme, že riziko, že z toho vyjdeme jako lůzři, je dost vysoké.

Vyčítat lidem, že nekoukají za horizont, by bylo licoměrné. Je to přirozenost a od toho tu jsou politici, aby nastavovali směr a strategii, to je jedna z podstatných rolí správců věcí veřejných. Takže primární chyba je jinde – ve vládě, v politicích, v našich reprezentantech, kteří se moc nepokouší ten horizont lidem přiblížit. Natož stanovit vizi, kde by horizont měl být a co by jej mělo tvořit.

cupr-esopasap

Přečtěte si takéČupr a spol. vyzývají vládu k řešení zaměstnaneckých akciíNení na co čekat. Čupr a další startupové tváře vyzývají vládu k řešení zaměstnaneckých akcií

Ministr průmyslu Jozef Síkela nyní v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že by Česko mohlo být malou čipovou velmocí. Může to znít směšně, není to moc reálné, navíc to byla jen jedna věta v jinak nezáživném povídání, ale i tak díky za ni. Jen houšť. Už tím, že kabinet začne hovořit o tom, kam míříme nebo kam si myslí, že bychom mířit měli, je správné.

Bohužel ale takového úsilí je z týmu Petra Fialy cítit zoufale málo. Spíš převládá pocit určité… ano, zaprděnosti. Hlavně nebýt odvážný, dělat jen nezbytné minimum, moc nikoho neděsit. Že jsme totálně zaspali s digitalizací? Že jsme pozadu s dopravní infrastrukturou? Že se z tygra (či aspoň dravce) stává lovná zvěř, která je odsouzena k životu ve vleku těch, kdo jsou v potravním řetězci výš a dál? Dejte nám pokoj, tak hrozné to není!

Upřímně, mám obavu, že je. Tato vláda už žádné dramatické změny neprosadí, s tím nemá cenu počítat. Ale rétoricky a ideově se může pokusit aspoň nějakou tvář a vizi pro příštích pět, deset, dvacet let definovat. Slogan Country for the Future z pera multiministra Karla Havlíčka byl směšný v kontextu vlády diskvalifikované populismem a kolosálním střetem zájmů premiéra Andreje Babiše, jenže něco takového bych chtěl slyšet od Petra Fialy a spol.

Strakova akademie, sídlo české vlády

Chybí optimismus, roztleskávání a rozsvícení majáku, abychom věděli, co má být moderní Česko. Protože něco takového zoufale potřebujeme. A pokud by někdo chtěl tvrdit, že klást si vysoké ambice nemá cenu, je to alibismus na druhou: podívejte se na Izrael, Švýcarsko, Skandinávii či Pobaltí. Všechno to jsou země počtem obyvatel stejně velké či menší, s výjimkou Norska vesměs chudé na přírodní bohatství, přesto můžou sloužit za vzor. Znají své priority, vědí, co je jejich silná stránka.

Ano, tahle vláda se musí potýkat s následky ruské agrese na Ukrajině i zhuntovaným rozpočtem, ale kdo jiný by měl bojovat za to, aby naše ekonomika a společnost obstály v jednadvacátém století? Nepochybně platí, že očekávání, s nimiž kabinet Petra Fialy nastoupil, byla příliš velká a následuje o to větší zklamaní a frustrace, která se přelila v mnohé výzvy profesních organizací, co všechno by se mělo předělat, nebo v iniciativu Druhá ekonomická transformace.

Když se vrátím k rozsáhlému textu Josefa Grilla, je z něj cítit právě deziluze. V mnoha ohledech v článku rezonuje hodně subjektivní pohled, nicméně základní myšlenka je podobná jako u řady dalších byznysmenů, kteří se v posledních měsících hlásí o slovo: Česko zaspalo, státní správa nedrží prst na tepu doby, většina okolních zemí nás už dohnala či předehnala a stává se z nás byrokratický skanzen, který projedl budoucí prosperitu svých dětí.

V závěru sáhl Grill k hodně silným slovům, ale třeba se díky nim někdo ve Strakově akademii, sídle Vlády ČR, začne opravdu zajímat o to, kde jsme a kam jdeme: „Nedělám to kvůli populismu. Napsal jsem vám kvůli tomu, že mi je strašně smutno, protože jsem si nikdy nepředstavil to, že budu muset ,utíkat’ ze svého domova, mé vlastní republiky, protože jsem přestal naší vládě důvěřovat.“