Byl jsem extrémní introvert, ale už jsem přeučený. Mladý Čech našel sebevědomí díky své ambiciózní hře

Je mu čerstvě jednadvacet let. A už dotáhl k vydání vlastní videohru. To by samo o sobě bylo vcelku úctyhodné, ale tahle story je o to zajímavější, že spolu se svou hrou rostl i autor sám. A že jeho počin není nějaké maličkaté, nadšenecké studentské dílo – ačkoliv autor studentem sám stále je –, ale na prvotinu poměrně ambiciózní titul se zajímavými inspiracemi.

Počátky tohohle příběhu vám budou povědomé. Hry ho bavily od dětství, zakrátko dostal poměrně neoriginální nápad, že by je sám chtěl tvořit. Ale při zjištění, co to všechno obnáší, přišlo nemilé překvapení. „Seznam, co se člověk musí naučit, mě tehdy zaskočil. Na jednoho člověka mi to přišlo jako nesmysl,“ popisuje pro CzechCrunch mladý vývojář Jakub Ivančo. Jenže pak se do tohohle nesmyslu stejně pustil.

Ale nepředbíhejme. Ze všech možných disciplín si Ivančo nejprve vybral 3D grafiku a už na střední škole zkoušel tvořit hry. Sám i s kamarádem. „Jenže ani jeden z nás neuměl programovat, takže každý nápad rychle umřel. Většinou jsem navíc ve třídě byl jediný, kdo hry opravdu chtěl dělat. A tým z jednoho člověka neuděláte,“ vzpomíná. Pak zamířil na obor herní tvorbě přímo věnovaný. Který přinesl důležitý zlom, ale taky první větší krizi.

V červenci Ivančo oslavil jednadvacáté narozeniny a v současnosti třetím ročníkem studuje Scholastiku, vyšší odbornou školu, jež nabízí i videoherní vzdělání. Tam poprvé přičichl k hernímu vývoji ve skutečném týmu a v čele party spolužáků začal tvořit hru, jež se dokonce dostala do Pražského herního akcelerátoru, projektu hlavního města zaměřeného na podporu mladých vývojářů.

„Jenže jsme naši hru neustále předělávali a měnili. Každý přinášel své představy, ale na vizi jsme se nikdy neshodli. Podle toho pak vypadal i výsledek. Kluci byli pracovití a fajn, ale na konci jsme se rozešli a oni pokračovali na vlastním projektu. A mě to hodně vzalo,“ říká Ivančo. Jenže taky mu to hodně dalo. Protože i díky těmhle zkušenostem konečně začal pracovat na vlastní hře Within His View. „Ačkoliv vývoj byl brutálně náročný,“ přiznává.

Foto: Darksteady Studio

+7

„Kombinoval jsem práci, školu, vlastní psychické zdraví a do toho tenhle projekt, který byl celý rok v podstatě moje druhá práce,“ přibližuje okolnosti vzniku své právě vydané hry. „Začalo to jako věc bokem, ale postupně jsem na ní trávil šest až osm hodin denně a stal se z ní extrémně vážný projekt. Můj den vypadal tak, že ráno práce, hodina a půl vlakem do školy, cestou maily na mobilu, práce ve škole, hodina a půl zpátky, práce doma, spát a znovu,“ popisuje nasazení.

Takové nasazení není úplně ideální, ale spolu s rostoucími vývojářskými znalostmi rostl i Ivančo sám. „Už ta zkušenost s nepovedenou hrou a týmem ze školního projektu mi dala strašně moc. Naučil jsem se, co nedělat, byl to obrovský reality check, co vývoj opravdu obnáší,“ říká. „A když jsem pak začal tvořit Within His View, věděl jsem, do čeho jdu a s čím se budu potýkat,“ popisuje.

„Naučil jsem se, jak vést tým, jak dělat marketing a hlavně jak se prezentovat. Byl jsem extrémní introvert a dneska o sobě říkám, že jsem introvert přeučený vystupovat jako extrovert,“ popisuje příznivý vliv vlastního vývoje i studia na Scholastice. „Sebevědomí ale nepřijde ze sekundy na sekundu. Roste společně s hrou. Ve chvíli, kdy cítíte, že už něco znamená a dá se reálně hrát, a pak ji lidé vyzkouší a řeknou vám, že je super, zvedne vám to motivaci a chuť pokračovat,“ říká Ivančo.

Jestli zaslouženě, to můžete sami vyzkoušet. Ivančo jen před pár dny zveřejnil Within His View na Steamu, kde ji pořídíte za ani ne dvě stě korun. A při pohledu na hororovou hru, v níž sledujete nadpřirozené anomálie skrz kamery, by vás možná ani nenapadlo, že jde o sólo projekt stále velice mladého vývojáře. K vydání dovedené videoherní prvotiny často vypadají méně povedeně. Však se Ivančo také netají ambicemi.

„Od začátku to pro mě byl reálný, vážný projekt. Ne hobby. Můj cíl je, aby se hra chytla a lidi zajímala, ale mám i ambici vydělat,“ říká. Většinu vývoje si vzal na starosti sám, v něčem si pomohl umělou inteligencí. „Ale vždy jsem ji použil jen jako nástroj, nikdy za mě nic nevymýšlela. Systémy a mechanismy jsem si navrhl sám, s AI jsem řešil, jak vytvořit dohromady funkční kód. Díky tomu programování nezabralo tisíce, ale stovky hodin,“ říká.

AI promluvila i do dabingu – vzhledem k míření na co největší publikum bohužel nikoliv českého –, část audia hry je zase od externích tvůrců. „Jsem extrémní nadšenec do moderních technologií, a když vidím způsob, jak si něco urychlit nebo udělat efektivněji, rád ho využiju. Zároveň se ale držím etiky. Kromě těch pár věcí je všechno od kreativní stránky až po 3D grafiku moje,“ říká Ivančo. Což pro něj i navzdory technologické pomoci znamenalo obří objem práce.

„Ve škole jsme s učitelem programování počítali, kolik hodin jsme do projektu dali a kolik by musel vydělat, aby ten čas zaplatil,“ vzpomíná Ivančo. „Mám na ní přes tisíc hodin práce a vyšlo nám, že by musela vydělat zhruba 650 tisíc korun,“ přibližuje mladík. Dosažení takového čísla by podle něj byl absolutní úspěch a možnost pokračovat v tvorbě dalších her pod hlavičkou zatím jednomužného studia Darksteady.

„Tuhle hru beru jako začátek. Začátek mého studia a vůbec mého působení v game devu. Jestli hra uspěje a vydělá, je to pro mě teprve první krok. Studio chci rozšířit, už teď vzniká s kamarády ze Scholastiky nový projekt,“ popisuje Ivančo. „Do Within His View jsem vsadil hodně, ale zároveň se snažím držet realistický nadhled. Nečekám, že hned vydělá miliony, ale věřím, že něco vydělá,“ přidává se smíchem. Ne vždy ale Ivančovi do smíchu bylo.

Hra inspirovaná jednak videoherním hitem Five Nights At Freddy’s (který taktéž spočívá v hororovém pozorování obrazovek a současném unikání vražedné hrozbě), jednak prvními vlastními herními pokusy ze střední školy a jednak fenoménem creepypast, tedy hororových historek šířených na internetu (znalcům jistě něco řeknou termíny jako Siren Head, Backrooms a skinwalkers) měla často namále. „Nebudu lhát, nejtěžší to bylo psychicky,“ přiznává mladý vývojář.

„Projekt několikrát málem skončil, naposledy zhruba tři měsíce před vydáním. Když je hra náročná a nevíte, jak se některé věci pořádně dělají, máte nutkání to zabalit a udělat něco snazšího. Nejhorší na sólo vývoji je, že celá váha leží jen na vás. Nikdo za vás nic neudělá, nic neodpracuje, nic nezmění ani nevymyslí. Když se zastavíte vy, stojí celý projekt,“ uzavírá Jakub Ivančo. Který se ale nezastavil, hru dokončil – a ještě se z něj stal menší introvert.