Paradoxů je v kariéře Terezy Macháčkové poměrně dost. Chtěla být veterinářkou a později vývojářkou, aby jako stydlivá introvertka vůbec nemusela mluvit s lidmi. Když později začala dělat v HR, hodně lidí ji od toho odrazovalo a kritizovalo její schopnosti. Nevzdala to a dnes v tomto oboru pomáhá předním startupům napříč Evropou, včetně švédského Lovablu s astronomickou valuací téměř 300 miliard korun. Startupu začala nastavovat nábor a související procesy jakožto vůbec první dedikovaná osoba na HR loni v létě, odkdy se jeho tým více než zdesetinásobil.

Byť se to snaží změnit, Macháčková doteď v Lovablu působí jako jediná Češka. „Znám spoustu naprosto skvělých českých inženýrů a designérů, ale přesvědčit je k relokaci do Stockholmu zatím není úplně jednoduché. Takže jsem si to vzala trochu osobně,“ směje se zkušená personalistka.

Zároveň ale přiznává, že práci ve startupu typu Lovablu nezvládne jen tak kdokoliv. „Je to intenzivní. A to bych rozhodně nechtěla romantizovat. Ambice je absurdně vysoká, věci se mění velmi rychle a není to prostředí pro každého,“ popisuje.

Švédský Lovable se proslavil jako jeden z průkopníků takzvaného vibe codingu, díky kterému lze „programovat“ a vytvářet různé aplikace a softwary pomocí běžné řeči a bez znalosti kódu. Dnes se ale snaží posunout za hranice rychlého prototypování nebo jednoduchých aplikací a cílí na lidi, kteří chtějí postavit a dlouhodobě provozovat reálný produkt či rovnou celý byznys.

Startupu nejsou ani tři roky, od zimy se přitom jeho hodnota v posledním investičním kole v srpnu zdvojnásobila na závratných 280 miliard korun. V květnu firma dosáhla anualizovaných ročních tržeb (ARR) ve výši 500 milionů dolarů a podle dřívějších informací si udržuje ziskovost na úrovni 65 procent. Zatímco Evropa bývá kritizovaná za neschopnost vytvářet pořádné hráče v oblasti umělé inteligence, právě Lovable mnozí ukazují jako příklad, že tomu tak úplně není.

Díky tomu je Macháčková také optimistka. Evropa byla oproti Silicon Valley v nevýhodě například v přístupu k opravdu velkému kapitálu, AI ale podle ní část této nevýhody začíná smazávat. „Tým čtyřiceti lidí ve Stockholmu, Praze nebo Lisabonu dnes může stavět věci, na které by ještě před pár lety potřeboval stovky lidí a násobně větší financování. A přesně to mě na Lovablu baví,“ popisuje.

Velké ambice i vysoké pracovní nasazení se ale mohou odehrávat v příjemném prostředí, dodává. „Přijdete do stockholmského officu, zujete si boty a všichni chodí po kanceláři v ponožkách. Jsou tam koberce, nordic lampičky, teplé světlo, společné jídlo a samozřejmě fika,“ říká s odkazem na švédský kulturní „rituál“, kdy se lidé setkávají na kávu a něco sladkého, aby si mohli jen tak poklábosit s ostatními.

Kultura v Lovablu je podle Macháčkové postavená na velké míře důvěry a takzvaném ownershipu, jak tomu u firem podobného typu bývá i kvůli oné rychlosti vývoje. „Když vidíte něco, co by mohlo fungovat lépe, instinkt je mnohem víc ‚běž a postav to‘ než ‚počkej, až ti někdo dá svolení‘,“ přibližuje.

Firma zároveň do velké míry funguje na fyzické bázi v kancelářích. Ne, že by nedokázala fungovat remote, ale také kvůli optimalizaci. „Za den v kanceláři nasajete kontext, který by jinak znamenal deset Slack threadů a pět naplánovaných callů. Největší hodnota kanceláře jsou ale rozhovory, které by se do kalendáře nikdy nedostaly,“ doplňuje.

Samotná Macháčková přitom v běžném životě funguje napříč Evropou. Pracovně se nejvíc pohybuje na pomezí Stockholmu a Londýna, do určité míry také Prahy, ale i dalších měst po kontinentu. Když někam cestuje, na týden si naplánuje i třicet meetingů. „Což je mimochodem pro introvertního člověka poměrně vyčerpávající způsob obživy,“ popisuje.

Když se jí zeptáte, kde má vlastně domov, většinou si ukáže na hrudník a řekne: Tady. „Trvalo mi docela dlouho pochopit, že domov nemusí být adresa,“ pokračuje. Má však také svůj fyzický domov, po intenzivním geografickém experimentu zakotvila v Kantábrii na severu Španělska.

„Jeden den řeším hiring pro jednu z nejrychleji rostoucích technologických firem v Evropě a o pár dní později štípu dříví, kydám hnůj u slepého koně nebo se svojí tragickou španělštinou vysvětluju místnímu opraváři, proč mi přestaly mlít oba mlýnky na kafe,“ usmívá se. Díky blízkosti hor, oceánu, ale i svému psovi si tak dobíjí své sociální baterky na další výjezdy mezi stovky cizích lidí.

Veterinářka, vývojářka, recruiterka

Macháčková si přitom dlouho myslela, že bude stavět produkty. Víkendy trávila učením se programování a byla přesvědčená, že bude softwarová inženýrka. „Jednak proto, že být geek mi připadalo neuvěřitelně cool, ale hlavně proto, že jsem byla introvert a hledala práci, kde nebudu muset moc komunikovat s lidmi. Ideálně vůbec,“ říká.

To byl i důvod, proč ještě předtím přemýšlela nad kariérou veterinářky. „Moje strategie evidentně spočívala hlavně v hledání profesí, kde se mnou protistrana nebude moc mluvit,“ popisuje s tím, že dlouho byla přesvědčená, že se neumí vyjadřovat a dřív nebo později se před někým ztrapní.

Na tyto pocity narážela v prvních letech kariéry pořád. Například na jedné z konferencí, kdy už pracovala v Productboardu, se recruiteři z další české technologické firmy divili, jak může ona jakožto stydlivá introvertka dělat recruiting pro tak cool startup. „V podstatě mi řekli, že se na to úplně nehodím. Což bylo vlastně docela praktické, protože já si to o sobě myslela taky,“ přiznává.

V průběhu doby si ale uvědomila, že právě introvertní povaha může být při takové práci výhoda. Jak popisuje, skoro všichni lidé, které později měla v týmu a které označuje za „nejlepší recruitery ve vesmíru“, byli introverti. „Možná právě proto, že místo potřeby být nejhlasitějším člověkem v místnosti se naučili opravdu poslouchat. A možná nám taky trochu pomáhá, že často nabíráme ještě větší introverty, stereotypní geeky a inženýry,“ zamýšlí se.

„Postupně jsem zjistila, že jsem výrazně lepší ve stavění týmů, které produkty tvoří, než ve stavění těch produktů samotných,“ říká. Tuto práci si vyzkoušela z téměř každé strany startupového stolu. První štací byl zmiňovaný Productboard, kam Macháčková nastoupila v době, kdy měl v týmu kolem dvaceti lidí a odcházela po necelých dvou a půl letech, kdy jich ve startupu pracovalo asi 250.

„Když je vás dvacet, znáte všechny a věci prostě nějak fungují. Kultura firmy je součet lidí, kteří sedí kolem jednoho stolu. Pak se otočíte a je vás 250. Najednou nabíráte člověka do týmu, ve kterém sami nikoho neznáte, a z věcí, které dřív existovaly tak nějak samy od sebe, musíte začít dělat procesy,“ popisuje zásadní okamžik, kdy už startup přestává být skupinou kamarádů s notebooky a začíná být skutečnou firmou. Macháčková v Productboardu postavila také širší tým pečující o hiring s lidmi, o nichž si začala myslet, že jsou ve své práci lepší než ona. „Což je příjemné zjištění, pokud zrovna netrpíte potřebou být nejchytřejší člověk v místnosti,“ usmívá se.

Poté se Macháčkové ozval Andrej Kiska, tehdejší partner venture kapitálového fondu Credo Ventures. Přemýšlel, zda by pozice „talent partnera“ mohla být užitečná pro fond samotný a podpořené zakladatele startupů jako UiPath, ElevenLabs, Better Stack, Around nebo Deepnote… „Najednou jsem mohla nakukovat pod kapotu desítek startupů v různých fázích,“ říká Macháčková, která si i díky tomu uvědomila, že téměř všichni zakladatelé mají stejnou vlastnost: „Každý je přesvědčený, že problém, který právě řeší, se ještě nikdy nikomu v historii lidstva nestal. Když těch firem vidíte dost, zjistíte, že stal, většinou minulý týden.“

Kromě toho během působení v Credo Ventures naplno pochopila, jak důležití jsou první lidé ve firmě. Když má tým deset lidí, jeden nový člověk není jen další do party, ale deset procent celé firmy. „Může změnit, jak firma přemýšlí, koho nabere dál a co začne považovat za normální,“ popisuje Macháčková, které postupně začala chybět práce přímo ve startupech.

Prošla si tak Aroundem, který jeho čeští a slovenští zakladatelé prodali za více než šest miliard korun, a přes Deepnote. V těchto firmách si definitivně potvrdila, že ji nejvíc baví pomáhat týmům v relativně specifickém časovém okně: už je jasné, že vytvořily něco výjimečného, ale ještě jim moc věcí nefunguje. „Hodně práce, málo lidí, spousta věcí se dělá poprvé,“ říká Macháčková.

Právě v těchto oblastech teď pomáhá řadě firem jakožto nezávislá, respektive externí talent partnerka, což je kombinace interního recruitera, poradce a člověka, který vedení někdy řekne, že nabírá úplně špatnou roli. Někde pomáhá s konkrétním těžkým náborem, jinde přemýšlí nad tím, koho bude firma potřebovat za půl roku, jak vůbec nějakou roli definovat, nebo kde na světě existují lidé, kteří by ji mohli dělat.

Aktuálně takovým způsobem Macháčková pomáhá startupům Attio, n8n nebo Verified. „A občas mi napíšou talentoví partneři z fondů Index Ventures nebo Sequoia s nějakým novým zakládajícím týmem, o kterém jsem ještě před týdnem nevěděla, že existuje, a já se do něj samozřejmě stihnu během jednoho callu zamilovat,“ směje se.

Další z firem, které se aktuálně věnuje poměrně intenzivně, je pak právě švédský Lovable. Macháčková se do něj dostala přes známého, s nímž spolupracovala v předchozím startupu. „Napsal mi, že zná nějakou švédskou partu, která potřebuje pomoct,“ říká. U prvního intra zjistila, že se nachází přesně v její oblíbené fázi, kdy neměli ani jednoho HR člověka či recruitera a hiring řešila přímo se spoluzakladatelem Fabianem Hedinem.

„Když jsem jim před rokem začala pomáhat, v týmu jich bylo dvacet. Teď je jich 300 a do konce roku přibude další stovka,“ popisuje Macháčková. Firmě pomohla najít první klíčové lidi, nastavit, jak a koho vůbec nabírat, a pak také najmout samotný talent tým, který ji postupně nahradí. „Mým cílem je vlastně udělat svoji práci tak dobře, aby mě firma přestala potřebovat. Což zní jako trochu zvláštní byznys model, ale pro mě je to ideální výsledek,“ říká.

Akorát, že u Lovable se to úplně nepovedlo. „Postavilo si fantastický interní talent tým. Jen jsme zjistili, že se máme až příliš rádi na to, abych odešla,“ směje se Macháčková, která tak startupu nadále pomáhá. Pracuje napříč týmy inženýrů, designu i produktu, supluje recruiting, kde se zaměřuje na tzv. „mission-critical“ role či pomáhá s komunitními eventy ve Stockholmu.

Jak doplňuje, u toho všeho sleduje i svou osobní misi, aby výjimečné lidi do firmy nehledala pořád ve stejných sítích a mezi stejnými profily. „Obzvlášť mi záleží na hledání výjimečných žen, které by se jinak do typického startupového hiring funnelu možná vůbec nedostaly. Ne proto, že bychom jim potřebovali ‚dát šanci‘. Právě naopak, ony jsou zatraceně dobré. Problém totiž často není, že by neexistovaly, ale pokud hledáte pořád na stejných místech a stejným způsobem, nikdy je nenajdete,“ říká.

Když hodně zájemců neznamená kvalitu

Jakožto jeden z nejrychleji rostoucích startupů na kontinentu má Lovable přirozeně obrovské množství zájemců, kteří by pro něj chtěli pracovat. Velké množství přihlášek ovšem vůbec neznamená, že jde o dostatečně kvalitní kandidáty. „Našim problémem není objem, ale najít těch pár lidí, kteří mohou zásadně změnit trajektorii celé firmy,“ říká Macháčková. Ti nejlepší totiž většinou nesedí doma a nečekají, až jim někdo napíše na LinkedInu, naopak mají dobrou práci se skvělým platem a tým, který si jich váží. A k tomu inbox plný dalších firem, které by je chtěly také zaměstnat.

Jak tedy poznat opravdu výjimečné lidi? V Lovablu u nových lidí hledají takzvanou „founder DNA“, tedy DNA zakladatelů. Noví lidé nemusí nutně chtít založit vlastní startup, jde hlavně o to, jak uvažují – vidí problém, vytvoří kolem něj strukturu a vyřeší ho. Šéf designérů Nad Chishtie k tomu přidává ještě další definici: nemůžete porazit někoho, kdo se baví. „U těch úplně nejlepších lidí mám často pocit, že jejich práce je jen sofistikovanější verze toho, s čím si hráli jako děti. A takového člověka je strašně těžké porazit,“ doplňuje Macháčková.

U samotného náborového procesu kandidátů se pak snaží zjistit, jestli dokážou dělat skutečnou práci, ne jestli se za poslední měsíce naučili být skvělí v absolvování pohovorů. V Lovable na vás nečekají žádné mechanické algoritmické hádanky, používají praktické ukázky práce a samotný hiring neustále iterují. A odpovědnost za nábor rozšiřují napříč celou firmou, například v rámci interní výzvy se měl každý člen týmu pokusit do firmy přivést jednoho výjimečného člověka.

I v rámci HR v Lovable přirozeně používají vlastní vyvíjené nástroje na talent intelligence, sourcing nebo debriefy. Macháčková si ale nemyslí, že AI nahradí recruitery jako takové. „Bude však velmi rychle ubírat hodnotu mechanické práci, kterou jsme s recruitingem dlouho spojovali. Hodnota se podle mě přesune mnohem víc do researchů, strategického úsudku, pochopení byznysu, a hlavně do schopnosti budovat skutečné vztahy,“ očekává.

Z pohledu širšího kontextu se pak podle Macháčkové zdálo, že s AI budou nejcennější lidé na trhu práce hlavně generalisté, kteří umí dobře promptovat, a díky tomu zvládnou téměř všechno. „Začínám to vidět spíš naopak. AI hlubokou expertizu neznehodnocuje, ale násobí její hodnotu,“ popisuje s tím, že implementace je díky AI levnější a rychlejší, avšak dobrý úsudek ne.

Rok s Lovable pak sama hodnotí jako víc než dynamický. „Má za sebou extrémní růst a některá čísla jsou tak absurdní, že si na ně sama pořád trochu zvykám. Investice ve výši 400 milionů dolarů při valuaci 13,3 miliardy a 500 milionů dolarů ročních příjmů… Je to šílené,“ usmívá se.

Při ohlížení se nad svou kariérou ale Macháčková při otázce, na co je nejpyšnější, nezmiňuje Lovable, Productboard, Credo Ventures ani čísla v reportech nebo konkrétní pracovní pozice. „Asi nejvíc hrdá jsem na to, že jsem si kariéru postavila na něčem, o čem mi dlouho ostatní, a hlavně i já sama sobě říkala, že mi nejde,“ říká. Například když se v začátcích kariéry hlásila do poradenské KPMG, málem ji nevzali kvůli tomu, že neměla dostatečně dobrou angličtinu a na recruiterku byla moc stydlivá.

„Já jsem jim to bohužel docela dlouho věřila,“ přiznává s tím, že dnes ji o to absurdnější připadá, že dostává pozvánky do různých zemí, aby v angličtině na pódiích lidem vyprávěla, o svých projektech a na čem pracuje. „Pořád jsem před tím nervózní a pořád občas nevím, co s pusou. Na svoji angličtinu nejsem nejpyšnější, ale popravdě nejsem pyšná na svůj projev v žádném světovém jazyce. Jen jsem někde cestou přestala čekat, až budu dost dobrá,“ uzavírá.