Glosa Víta Hradila Vláda avizuje významné změny v důchodovém třetím pilíři, tedy v dobrovolném spoření obyvatel na vlastní důchod. Politikům zjevně neuniklo, že v mezinárodním srovnání náš třetí pilíř vykazuje poněkud tristní výsledky. Střadatelé z něj prostě a jednoduše po letech spoření dostávají výrazně méně, než by měli. Důvody to může mít v zásadě dva a na oba si teď vláda chce posvítit.

Tím prvním jsou poplatky za správu. Ty jsou u nás ve srovnání se zahraničím vysoké, a co je důležitější – jsou v procentech. Pokud z vašeho investičního účtu každý rok na poplatcích zmizí i o „pouhých“ několik desetin procenta více, než je nutné, na horizontu desetiletí se tato chybějící procenta nasčítají do obřích částek.

Ve výsledku pak může běžný střadatel na konci svého spoření dostat klidně o statisíce korun méně, než by mohl mít. A to už je znát.

Jedná se o kontroverzní téma, protože penzijní společnosti pochopitelně odmítají, že by s jejich poplatky bylo cokoliv v nepořádku. Pokud by jejich byznys byl ryze soukromého charakteru, byla by to jejich věc. Jelikož se ovšem jedná o silně dotovaný produkt, stává se z toho věc veřejná.

Stát tyto produkty masivně podporuje vlastními příspěvky a de facto tedy zajišťuje přítok klientů i peněz. To vše pak platí daňový poplatník. Je tedy zcela na místě, aby si stát nechal od penzijních společností velmi konkrétně vysvětlit, v čem je zrovna český trh tak „specifický“, že ve výši poplatků vyniká. A pokud vysvětlení nebude uspokojivé, poplatky přikáže snížit.

Druhým problémem českého systému jsou slabé výnosy. Zde naopak nejsou na vině samotní správci, ale jejich klienti, tedy Češi. Ať už vlivem nezájmu nebo neznalosti, Češi volí pro penzijní spoření nesmyslně konzervativní strategie. Tedy takové, které jsou více bezpečné, ale méně výnosné.

Zde se může projevovat příliš krátká historie soukromého investování v tuzemsku. Češi prostě investice vnímají jako něco podezřelého a když slyší o „rizikovosti“, patrně si představí, že jim peníze ukradne Viktor Kožený.

Ve skutečnosti rizikovost investic znamená spíše to, že jejich hodnota více kolísá. To vás bude zajímat v momentě, kdy peníze budete vybírat. Nechcete totiž, aby trh byl zrovna „dole“. Ale pokud investujete na důchod za třicet let, je vám to zatím jedno, a není důvod držet se při zemi.

Řešení spočívá v takzvané strategii životního cyklu, kdy v mládí investujete dynamicky a postupem času automaticky měníte portfolio tak, aby riziko postupně klesalo. Právě tímto směrem nyní vláda uvažuje, a i zde je namístě její záměr pochválit.