Analýza Marka Kříže Z Oldřichovic, odkud pocházím, vidíte komíny Třineckých železáren skoro pořád. Vyrostl jsem s nimi na obzoru a dlouho pro mě znamenaly jednu věc – ocel. Když se dnes o Třineckých železárnách mluví, mluví se o nich jako o kapitole, která se zavírá. Levná asijská ocel, drahá energie, evropský průmysl pod tlakem… Prostě umírající ocelárna.

Já to ale čtu jinak. Vidím dvě věci naskládané na sobě. Nahoře sotva ziskový ocelářský byznys, o kterém i jeho vlastní management mluví jako o dlouhodobě neudržitelném. A pod ním energetickou a síťovou infrastrukturu, která je v Evropě roku 2026 vzácnější než ocel. A za určitých podmínek cennější než celá huť dohromady.

Takže co v Třinci leží? Elektrárna, nikoli jen huť. Uvnitř areálu funguje firma Energetika Třinec, dceřiná společnost Třineckých železáren. Drží licence na výrobu, distribuci a obchod s elektřinou, na výrobu a rozvod tepla a na distribuci a obchod s plynem.

Konkrétně dodává elektřinu, páru, horkou a teplou vodu, dmýchaný a stlačený vzduch a technologické vody. Provozuje vlastní vodní hospodářství – vodárny, přivaděč z Těrlické přehrady, odběr z Olše, recirkulaci chladicích vod, dvě koncové čistírny. A jako palivo z velké části spaluje hutní plyny, které v areálu vznikají jako vedlejší produkt, velká část už v koksovně, kde se z uhlí vyrábí koks, zbytek ve vysoké peci a konvertoru.

Podle výroční zprávy Energetiky Třinec má areál ve dvou teplárnách instalovaný elektrický výkon turbogenerátorů kolem 101,5 megawattu – zhruba 39,5 MW v jednotce E2 a 62 MW v jednotce E3. To je vlastní výroba elektřiny přímo na místě. Ještě důležitější je připojení ven: tři trafostanice na napětí 110 kV, s celkovým přenosovým výkonem kolem 363 megawattů, napojené na nadřazenou distribuční soustavu.

Foto: Třinecké železárny

Přeloženo do lidské řeči: Třinecké železárny dokážou do distribuční sítě velké množství elektřiny jak dodávat, tak z ní odebírat, až do výkonu 363 MW. Pro představu to je odběr menšího krajského města. Tahle rozvodna v Třinci stojí, je připojená a desítky let funguje. Je to ta nejdražší a nejpomaleji budovaná věc, kterou dnes v Evropě pro velký odběr elektřiny musíte mít – a v Třinci je hotová.

Aby bylo jasné, proč to může znamenat velmi zajímavou investiční příležitost, je potřeba pochopit jednu věc o datacentrech pro umělou inteligenci. Většina lidí si pod nimi představí halu plnou serverů. Hardware v hale je ta nejdražší položka celého projektu, jenže je koupitelná. Co koupitelné není, aspoň ne rychle a za rozumných podmínek, je připojení k dostatečně velkému a spolehlivému zdroji elektřiny. To je skutečné úzké hrdlo, a proto skutečné aktivum.

Například Nebius, evropský provozovatel, který své záměry oznamuje veřejně, provozuje ve Finsku datacentrum po expanzi na zhruba 75 megawattů a staví v Lappeenrantě nový kampus mířící na 310 megawattů do roku 2027. Investice do kampusu podle firmy přesáhne miliardu dolarů.

Aby měl člověk měřítko: první fáze datacentra, o které v Třinci vůbec dává smysl uvažovat, by se pohybovala někde mezi 80 a 120 megawatty, tedy zhruba kolem třetiny celkové kapacity zdejšího připojení. A na rozdíl od města nebo huti, jejichž odběr kolísá, se tahle zátěž bere nepřetržitě, ve dne v noci. Přesně takové připojení má Třinec hotové.

A právě tady má Evropa problémy. Připojení nového velkého odběru do sítě – grid connection – u projektu velikosti kolem sta megawattů dnes v praxi běžně trvá deset až patnáct let. Transformátory a rozvodny mají dodací lhůty v řádu let, protože je chce celý svět naráz. K tomu přibývá tlak na vodu a chlazení, protože nejvýkonnější servery se dnes chladí vodou přímo na úrovni racku a evropská regulace tlačí na nízkou spotřebu čerstvé vody. Kdo v roce 2026 hledá v Evropě místo pro stovky megawattů výpočetního výkonu, neřeší pozemek – pozemků je dost. Čeká na elektřinu, na rozvodnu a na vodu. A v Třinci jsou tyhle tři věci postavené a připojené.

Pojďme se ještě podívat na ekonomiku Třineckých železáren. Nejsou samostatná firma, jsou vrškem skupiny. Na konci vlastnického řetězce jsou slovenští vlastníci v čele s Tomášem Chrenkem, kteří mateřskou Moravia Steel ovládají přes Minerfin a osobní holdingové firmy. Pod Moravia Steel visí Třinecké železárny a pod nimi Energetika Třinec plus zhruba dvě desítky dalších firem – strojírny, drátovny, slévárny, šroubárny, kovárny, výroba pružin a ložiskových kroužků, zpracování kovošrotu, technické a projektové společnosti.

A teď ta čísla, která rozhodují o ceně. Podle konsolidovaných výsledků skupiny Moravia Steel klesly tržby ze 75 miliard korun v roce 2022 na necelých 63 miliard v roce 2024. Čistý zisk se za stejnou dobu propadl z 5,6 miliardy na 543 milionů a v roce 2023 to bylo dokonce jen 94 milionů. Čistá marže je pod jedním procentem a EBITDA spadla z deseti miliard na necelé čtyři. Ziskovost navíc rok od roku dost kolísá, mimo jiné podle toho, kolik skupina v daném roce investuje do sebe. Ve skupině pracuje kolem patnácti tisíc lidí, z toho v samotné huti přes šest a půl tisíce.

Přeloženo: je to obr na tržbách, který sotva vydělává. A přesně tady je jádro chyby v ocenění. Před pár lety, když byly ceny oceli nahoře, jsem kolem téhle skupiny slýchal prodejní ambice v pásmu 30 až 50 miliard. Na firmu, která dnes vydělává necelou miliardu ročně a jejíž hlavní byznys management sám označuje za neudržitelný, je to číslo mimo realitu.

Kde skupina dnes reálně je, jsem si zkusil rychle přebrat vlastním nástrojem. Beru to jako hrubý odhad, ne jako ocenění: konsolidovaná hodnota celé skupiny mi vychází spíš někde v pásmu 10 až 15 miliard korun. Podstatné není přesné číslo. Podstatné je, že ho určuje ocel – a že to nejcennější, co ve skupině je, se do té ocelové optiky vůbec nepromítá. Nekupujete zisk ocelárny. Kupujete energetiku a připojení, které pod ní leží, a ocel je jenom důvod, proč je cena nízká.

Když to člověk vezme jako investor, ne jako ocelář, rozdělí si skupinu na dvě hromádky. Na jádro, které chce držet, a na zbytek, který jde prodat. Jádro jsou jen tři věci: Energetika Třinec, protože o té celý případ je. Samotná huť Třineckých železáren, kterou je potřeba nechat zatím běžet, je dnes hlavním odběratelem energetiky a jsou spolu propletené rozvody, takže ji nejde odpojit ze dne na den. A M Steel Projects, projektová a inženýrská firma uvnitř skupiny, která se hodí jako schránka pro řízení celé transformace areálu.

Zbytek je non-core a je ho překvapivě hodně. Z toho vychází celá logika dealu. Koupit skupinu někde kolem 15 miliard. Rozprodat non-core dcery a podle mého hrubého odhadu přijde zpátky něco mezi 7 a 10 miliardami. A nechat si energetické jádro plus samotnou huť, dokud její místo hlavního odběratele nezabere datacentrum. Po rozprodeji tak čistá cena za samotnou energetickou páteř vychází řádově na 5 až 8 miliard korun. Za 363 MW hotového připojení do sítě a přes sto megawattů vlastní výroby, v době, kdy se na nové připojení jinde čeká deset až patnáct let, to může být levné. A hlavně je to roky napřed.

Vlastníci prodávat nemusí chtít a bez smlouvy o připojení a bez klíčového nájemce je tohle pořád jen úvaha, ne investiční projekt. Přijde mi ale škoda, že se o největší ocelárně v zemi mluví deset let jako o problému a nikdo se zatím nezeptal, na čem vlastně stojí. Doslova.