Marketingová kampaň k němu je velká a míra těšení se vysoká, o čemž svědčil i nebývale nacpaný sál na novinářské projekci. Přesto ale i v případě Ďábel nosí Pradu 2 platí staré dobré pravidlo, že když se dvakrát dělá totéž, není to totéž. Pokračování dnes už statusového filmu z roku 2006 je sice nadupané značkami, slavnými osobnostmi a kritikou naší leckdy pokroucené současnosti, nic z toho ale nedokáže zakrýt fakt, že v základu se jen snaží zopakovat to, co jsme už viděli. A že facelift po dvaceti letech spíš škodí, než že by pomáhal.

Tahle dvojka je totiž klasická dvojka – to znamená taková, která si příliš neláme hlavu s dějovým obloukem a prostě zopakuje ten z prvního dílu. A jen k němu přidá nějaká vyšperkování ve snaze příběh trochu posunout. Když to děláte s odstupem dvaceti let, působí to minimálně úsměvně.

A tak se znovu ocitáme v redakci módního časopisu Runway, kterému vládne nemilosrdná šéfredaktorka Miranda Priestly, a do cesty se jí znovu připlete ambiciózní novinářka Andy Sachs. Jenže zatímco v roce 2006 jsme sledovali, jak je Miranda drsná, a proč je obávaná, tentokrát se o tom všem hlavně mluví. Meryl Streep se většinu času jen protivně tváří, celkově ale působí bezbranně a tak nějak ztraceně. Její mrazivá variace na obávanou skutečnou šéfredaktorku Vogue Annu Wintour, je ta tam.

Což o to, Miranda v dnešním, digitálem prostoupeném světě ztracená je, jen to nejde tak úplně dohromady s aureolou, o níž si postavy kolem ní povídají. Andy se vedle toho proměnila v sebevědomou reportérku, která se ale ve chvíli, kdy se dostane zpátky ke své bývalé šéfové, promění zpátky ve zmatkující dívku, jež všechno nakonec urve svou zarputilostí. Taky vám to ani k jedné nesedí? Jasně že ne, jsou to totiž všechno je stereotypní zkratky, které nám tvůrci filmu servírují ve snaze zalíbit se, a ne uveřitelné postavy.

A stejně jsou na tom události a zvraty, které Ďábel nosí Pradu 2 předvádí. Důvod, který hlavní hrdinky svede dohromady, je svou realističností hoden kýčovitých romantických komedií (takže uvěřitelný není), a i řada dalších dějových twistů a postav balancuje v lepším případě na hraně stereotypu, v horším kýče či parodie. Jako třeba miliardářský synek, který si neváží toho, co mu spadlo do klína, nebo jeho stejně bohatý protihráč, který ztělesňuje všechny po lepším já toužící tech bros a k tomu ještě zbohatlíky, co se neumí chovat. Někdy nevíte, jestli to film myslí vážně (stejně jako ty romantické komedie), nebo si sám ze sebe dělá srandu.

Foto: Falcon

+3

Na hraně parodie je ale většina vedlejších postav. Na jejich vykreslení zkrátka není čas, Ďábel nosí Pradu 2 chce servírovat všeho víc a rychle, a k tomu přece pár rychle identifikovatelných hlášek stačí. A jelikož se v jedničce objevilo jisté drama, objeví se i tady. Před dvaceti lety se jelo na fashion week do Paříže, tentokrát se letí do Milána a všichni se stále hezky oblékají (a taky vzdychají nad redakční šatnou v Runwayi, která ale působí tak nějak menší).

Jenže to prostě nestačí. Nový Ďábel nosí Pradu se sice snaží reflektovat podmínky současného mediálního světa a změny a výzvy, se kterými se musí popasovat, i tady se ale často nevyhne zredukování na divně znějící hlášky o tom, že „opravdová žurnalistika přece nesmí zemřít“ a ve filmu, který se prezentuje zejména tím, že jde o velkou módní show, to zní poněkud nepatřičně.

A tak zatímco u prvního dílu před dvaceti lety jste měli pocit, že skutečně sledujete – byť s filmovou nadsázkou – pohled do fungování vysokoprofilového fashion magazínu, teď je vám jasné, že se díváte na líbivou stylizaci představ, jak to v tomhle světě chodí. Filmu chybí hlubší vnitřní dynamika a je ve výsledku neoriginálně sladkobolný. Promenuje se tu sice celá plejáda slavných jmen od Donatelly Versace po Karu Swisher, ale je to všechno jen pozlátko nabalené na marketingově silné jméno filmu.

Všechno to, čím jednička skutečně zaujala, chybí. Ďábel nosí Pradu 2 je prostě jen druhý díl, který se snaží kopírovat svého předchůdce a vytřískat z jeho slávy, co jde. Zhlédnout ho vás sice neurazí, ale dost možná ani nenadchne.