První, co uvidíte, když přijdete do jeho kanceláří na Václavském náměstí v Praze, je malá posilovna a v ní křeslo s motivem AC Sparta Praha. „Dan Křetínský ho ode mně chtěl koupit, ale neprodal jsem,“ směje se Jakub Střeštík. Scéna je o to pikantnější, že Střeštík, letitý fanoušek Sparty a mimo jiné bývalý šéf Mall Group, než ji koupilo polské Allegro, je čerstvě i majitelem fotbalového Jablonce. Že by se tím potvrzovalo tradované pouto mezi Spartou a Jabloncem, resp. mezi Danielem Křetínským a Miroslavem Peltou, od nějž klub koupil, ale byznysmen s barvitým životopisem odmítá. „Že jsem Mirkovi chtěl pomoct ve složité situaci, to nijak neskrývám,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Český fotbal prochází výraznou proměnou – ne tolik na hřišti, kde to především na reprezentační úrovni stojí za starou bačkoru, ale v jeho zákulisí. Ze sportu, který byl ještě relativně nedávno symbolem bafuňářství, se stala vítaná kratochvíle nejbohatších Čechů: Slavii koupil Pavel Tykač, Sparta patří Danielu Křetínskému, do Plzně nedávno vstoupil Michal Strnad, miliardáři se dokonce přetahují o druholigové kluby v Brně… Trochu ve stínu těchto sportovně-mocenských šachů se odehrála majetková změna v Jablonci, který koupil právě bývalý šéf Mallu a investor do nemovitostí Jakub Střeštík.

Jde přitom o pozoruhodný a vrstevnatý příběh: Jablonec, který je v první lize aktuálně třetí a drží krok s pražskými S, získal od matadora zdejšího fotbalového mikrokosmu Miroslava Pelty. Ten si má odpykat 5,5 roku za mřížemi kvůli manipulaci se sportovními dotacemi, a tak potřeboval pro FK Jablonec najít nového majitele. „Mám respekt k tomu, co tam za 35 let vybudoval,“ říká osmačtyřicetiletý Střeštík a připomíná, že severočeský mančaft patří i přes kontroverzní pověst svého letitého vládce ke stálicím ligy, kde podává stabilně dobré výkony.

Střeštík nezastírá, že je dlouholetým fanouškem pražské Sparty a že do Jablonce se vypravil hlavně proto, aby Peltovi pomohl, když jiní investoři nevyšli. A přiznává, že s ním bude spolupracovat i v budoucnu, neboť si Peltova rodina podržela v klubu desetinový podíl. „Jablonec ale potřebuje modernizovat, musíme jít s dobou,“ dodává v rozsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch muž, který má pestré byznysové CV – kromě toho, že pomáhal s prodejem Mallu do rukou polského Allegra, podnikal řadu let v gastru v Británii, do střední Evropy přivedl KFC či Starbucks, řídil řetězec s nábytkem Kika v regionu a letos na jaře a v létě dokonce krátce působil jako ekonomický manažer hnutí ANO Andreje Babiše.

Jak se to vlastně stalo, že jste koupil FK Jablonec?
Je to částečně splnění klukovského snu. Fotbal je má celoživotní vášeň. Hlavní roli ale sehrálo to, že Mirkovi Peltovi nedopadla jednání s jinými investory, čímž se otevřela příležitost pro mě. Mám ohromný respekt k těm 35 letům práce, které v Jablonci odvedl. Je to něco, co jsem chtěl zachránit.

A pozor, nevnímám Jablonec jako firmu, která umírala, ale jako klub, který do první ligy jasně patří. Za dobu trvání české ligy je to pátý nejúspěšnější tým, to se málo připomíná. Akorát nám holt chybí ta třešnička na dortu v podobě titulu.

Takže to nebyl byznys, co vás nalákalo?
Byznysově to beru tak, že s podporou, kterou klub má a dostane, se to dá dělat s vyrovnaným rozpočtem. Rozhodně to není na zbohatnutí. Kdybych ten čas a energii věnoval našim firmám ve skupině, vydělal bych určitě víc. Fotbal je jediná věc, ze které vím, že domů nebudu nosit peníze.

Chtěl jste primárně pomoct Miroslavu Peltovi, který se dostal do obtížné situace.
Přesně tak. Věděl jsem, že dva zájemci o klub vycouvali. Pak jsme se náhodou potkali, bylo to shodou okolností na Spartě, a bavili jsme se, že mu to s jinými investory nedopadlo. Mimo jiné proto, že na transakci koukali čistě byznysově a finančně to pro ně nedávalo smysl.

Jenže já na to koukám jinak. Nechci v tom pálit peníze ani prodělávat, to určitě ne, ale myslím si, že je potřeba něco vracet. Považuji se za extrémně šťastného člověka. A stejně jako se věnuju charitě, je pro mě důležitý i sport. No a když jsem nemohl od Dana Křetínského koupit Spartu, které celý život fandím, tak jsem se celkem rychle rozhodl pro Jablonec.

Dnes vstupuje do fotbalu řada velmi bohatých lidí, pro které je to i statusová věc. Co vy?
Rozhodně to není statusová věc. Věřte mi, nebo ne, ale už jsem si v životě odškrtl vše, co jsem chtěl. Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale nejsem dravec, který má potřebu permanentně se o něčem hádat a něco si dokazovat. Zároveň jsem ale celkem činorodý člověk.

Opravdu si vážím toho, co tam Mirek za těch 35 let odvedl. Mám ten klub rád. Je tam neskutečně hezká atmosféra. Přijdete na stadion, do zázemí, bavíte se s lidmi a je to doopravdy pohodové. Rodinné. Což teda má i svá negativa, je tam nepochybně potřeba svěží vítr. Ale máte pevný základ, lidi si klubu váží, chtějí za něj dýchat. To jsou pro mě morální i byznysové hodnoty, které uznávám.

Jak jste se vlastně s Peltou seznámili? Říkal jste nám, že se znáte dobře 15 let.
Známe se z fotbalových zápasů, kde jsme se potkávali pravidelně. Třeba i z evropských pohárů nebo z reprezentačních zápasů.

Spoustu lidí, upřímně i nás, samozřejmě napadlo, jestli nejste jen bílý kůň, který to má pro Peltu podržet, než se vrátí z vězení.
Chápu, ale je to nesmysl. Ostatně jeho rodina si podržela v klubu podíl 10 procent, tak co bych to byl za bílého koně. Že mu pomáhám, nijak neskrývám. Naše jednání probíhalo stejně jako u kteréhokoliv dalšího byznysu. Měl jsem tým lidí, kteří udělali forenzní due diligence, abychom zjistili, jak na tom klub je. Nemá cenu si nic nalhávat – dlouhé roky to tam bylo finančně náročné, někdy to bylo lepší, někdy horší. Miluju větu Mirka Pelty: „Kluci, sorry, jsem suchej jak větvička.“ Dělal, co mohl.

Každopádně jsme si udělali základní audit, takže jsem věděl, do čeho jdeme. My teď přinášíme Jablonci finanční stabilitu, která tam často chyběla. Nějaký čas potrvá, než srovnáme všechny závazky, ale nemalou část jsme už vyřešili. Vyjednávání s Mirkem bylo relativně rychlé, v řádech jednotek měsíců. Šlo to snáz díky tomu, že jsme se znali a že máme i dost společných přátel.

Klub jste koupil vy za sebe nebo do toho jdete i se svým obchodním partnerem, s nímž máte skupinu Skayo Capital?
Mám společnost, která se jmenuje Jablonecký fotbal, a přes ni jsem 100% vlastníkem klubu. Ale protože to samozřejmě do určité míry spadá do našeho holdingu, tak můj společník Jaromír Šantrůček je v představenstvu Jabloneckého fotbalu.

Když otevřeně přiznáváte, že jednou z motivací k nákupu klubu bylo podat pomocnou ruku Miroslavu Peltovi, znamená to, že se bude v klubu nadále angažovat? Třeba v pozici ředitele?
Určitě se angažovat bude. Zaprvé proto, že je nadále mým společníkem. A za druhé, že to celé vybudoval – nejdřív za ten klub hrál, pak ho převzal a dlouhé roky vedl. Byl bych naivní nebo hloupý, kdybych se zřekl jeho expertízy, znalostí a kontaktů.

Máme domluveno, že až bude Mirek definitivně doma, sedneme si a nastavíme, jak to fungování bude vypadat. Samozřejmě už nebude mít stoprocentní podíl, ale budeme to dělat spolu, na tom jsme se dohodli. Vzniklo by velké vakuum, kdyby Mirek Pelta už nikdy nevkročil na ochoz stadionu. Ano, musíme přenastavit, jak to tam fungovalo, nemůže to jet dál ve stejných kolejích, změny jsou nutné, ale jsme dva dospělí lidé, kteří spolu chtějí pracovat. Budeme táhnout za jeden provaz.

Je fakt, že málokterý klub je tak úzce spojen se svým dlouholetým majitelem jako Jablonec. Možná ještě Plzeň a Adolf Šádek. Nicméně Jablonec vždycky byl Pelta a naopak.
Tohle je ovšem jedna z věcí, které chci v jabloneckém fotbale změnit. Nebudu klub na denní bázi řídit a nepovede ho na denní bázi ani Mirek Pelta. Musíme vybudovat silnou manažerskou strukturu, která doteď chyběla, protože Mirek tam byl každý den. Proto jde o nutnou změnu, abychom začali fungovat profesionálněji, strukturovaněji, systematičtěji. Celá liga se v tomto směru zvedla a Jablonec nemůže zůstat pozadu.

Můžeme se dokonce stát určitým trendsetterem, protože jsme menší, mrštný klub, nikoli Titanic, který se otáčí pomalu a pak narazí do ledovce. Chceme být spíš motorový člun. Zároveň se dívám, jak to dělají v jiných klubech, chci se inspirovat – hodně sledujeme, jak fungují marketingová a scoutingová oddělení. Chceme se učit.

Už jste zmínil vaši osobní náklonnost ke Spartě, znáte ze svého působení v Mall Group i jejího majitele Dana Křetínského. Zároveň se ví o tom, že Sparta má ve fotbalovém zákulisí k Jablonci blízko, je to takové veřejné tajemství. To spolu nijak nesouvisí?
Ne a tohle jsem nikdy neřešil. Že si oba kluby jsou blíž než Sparta v podstatě s kýmkoliv, je patrné už dlouho. Ale jak blízké si kluby historicky jsou, to nevím. A není to pro mě, jakkoli jsem letitý Sparťan, důležité. Jablonec totiž teď musím reprezentovat i v momentě, kdy s věcmi a lidmi na Spartě nesouhlasím. Takže jasně, můžu si někdy dojít na Spartu pro radu, ale identicky k tomu si pro ni dojdu třeba k Ondrovi Kaniovi do Liberce.

Mám takové pravidlo ještě z Británie, kde jsem v minulosti podnikal v gastronomii. První, co jsem vždycky udělal po koupi restaurace, bylo, že jsem vzal flašku vína a šel se představit majitelům konkurenčních restaurací v ulici. A teď to dělám stejně, mnoho setkání s majiteli klubů mám za sebou, s dalšími mám naplánované schůzky. Beru to čistě neutrálně. Můžeme se poprat na hřišti, ale mimo hřiště bychom měli být schopni spolu mluvit.

Takže s Ondrou Kaniou z Liberce, což je váš regionální rival, jste se už viděl? On patří k těm hodně výrazným novodobým majitelům, kteří se nebojí čeřit vody.
Nejenom, že jsme se s Ondřejem viděli, dokonce si píšeme, voláme. Vnímám lidi a priori pozitivně, dokud neudělají něco, co mě urazí. Pak umím být nepříjemný. Ale to nemluvím o Ondřejovi, s ním máme velmi korektní vztahy. Když hraje Liberec, píšu mu hodně štěstí a gratuluji k vítězství. A když hraje Jablonec, on dělá totéž. Stejně to mám nastavené s několika dalšími vlastníky klubů.

Je paradoxní, že se bavíme o tom, jak chcete zefektivnit a zmodernizovat chod Jablonce, ale v lize jste aktuálně třetí a klidně jste mohli být první. Loni jste skončili pátí. Výsledkově to zkrátka vypadá velmi dobře. To je asi nadplán, ne?
Je i není. Když se díváte na parametry, které dnes datová analytika vyhodnocuje v rámci evropských lig, tak jasně, podle nich overperformujeme, jak se dnes s oblibou říká. Ale to je samozřejmě ovlivněné i tím, jak se daří ostatním. Protože vy můžete overperformovat nebo ostatní underperformovat. A cest, jak se dostat do špičky, je několik. Jsem samozřejmě šťastný, že jsme třetí, ale zároveň jsem realista. Skoro raději bych koupil klub na osmém místě a skončil pátý, než ho kupovat na třetím a pak klesnout níž, což se úplně klidně může stát.

Nechci mít úspěšnou jen první sezonu. Chci, aby byla úspěšná i ta třetí, čtvrtá, pátá, osmá, desátá. Není to běh na krátkou trať. Například máme jeden z nejstarších mančaftů v lize. Víme, že to musíme omladit, přivádět mladší hráče, abychom zůstali relevantní.

Kolik máte připravených peněz na to, abyste klub vyspravil, jak jste říkal?
Přesná čísla vám neřeknu, ale roční rozpočet klubu, jako je Jablonec, se pohybuje kolem dvou set milionů korun. Musíme mít proto logicky připravené desítky až stovky milionů, abychom tuhle hru mohli hrát. Ale není to jen o penězích, ačkoli musíte být ready investovat.

Kam se tedy zařazujete mezi majiteli, kteří do fotbalu hrnou velké peníze? Jaká bude vaše strategie?
Už jsem někde prohlásil, že jsem asi jediný milionář mezi miliardáři, kteří vtrhli do fotbalu. A je to otázka, kterou jsem si položil před tím, než jsem do klubu vstoupil. Co a jak chci dělat a v jakém časovém horizontu. Nemyslím si, že by bylo pro rodinný klub jako Jablonec zdravé přivézt deset nových hráčů. Šlo by o určité narušení rovnováhy, jak klub funguje.

Už jen z podstaty tohohle musíme jít cestou získávat dva, tři hráče ročně a pomalu kádr obměňovat. Možná se to bude dát během let akcelerovat, ale ne teď. Je důležitá určitá rozvaha. Znovu zmíním Liberec, jehož přístup je mi sympatický: nejprve přivedli mladé kluky, trochu zjančili, a pak pochopili, že je dobré se soustředit i na zkušenější hráče, namixovat to. My nemůžeme dělat radikální změny, to by zničilo naši DNA.

A co trenér Luboš Kozel, který je klíčovým architektem jabloneckých úspěchů? Teď se hodně mluví o tom, zda v českém fotbalu nenastanou jakási trenérská škatulata v souvislosti s výměnami v Plzni, v Ostravě či u reprezentace…
Luboš Kozel je dnes vnímán jako jeden z nejúspěšnějších trenérů ligy. Dlouho byl jedním z nejvíc podceňovaných. Už v předchozích klubech dokázal velké věci a několikrát tým poskládal. To, co se mu povedlo v Jablonci, si zaslouží uznání – před ním a jeho realizačním týmem musím smeknout.

Že po nejúspěšnějších lidech jde konkurence, je samozřejmé. Mám k tomu zdravý přístup i ze světa byznysu – když jsem si vychoval silného manažera a on odešel k někomu jinému na vyšší pozici, přál jsem mu to. Je to důsledek vaší práce. Tohle je ale práce Luboše a Mirka Pelty. Já dnes jen sklízím ovoce v podobě třetího místa.

Jedním z hlavních cílů, které jsem si vytýčil při převzetí klubu, bylo prodloužení spolupráce s Lubošem a jeho realizačním týmem. To jsme splnili. Budu hrozně rád, když tu smlouvu budeme oba prodlužovat i v budoucnu. Ale pokud ne, budu smutný, kdyby odešel, ale úspěch mu přeju a bránit mu také nebudu. Z vlastní zkušenosti vím, že to nevede k ničemu dobrému.

Proces převodu akcií FK Jablonec je úspěšně u konce. Novým většinovým majitelem se stal již dříve avizovaný Jakub Střeštík. 🤝 #FKJ

▶️ https://t.co/iKcTmzw4nI pic.twitter.com/0fKUcEYCTq

— FK Jablonec (@FKJablonec) October 8, 2025

Jaký je vlastně přesně váš vztah k fotbalu? Vy jste se přece angažoval i v ragby, v mládí jste se věnoval atletice, do toho jste hrál tedy i fotbal?
Fotbal jsem vždy sledoval, i jsem se ho snažil hrát, chodil jsem na tréninky a hodně seděl na střídačce. Neměl jsem ale parametry, byl jsem spíš zavalité dítě. Trenérem bych být také nemohl, ale vždycky mě lákalo se nějak aktivně ve světě fotbalu angažovat. Tak vysoko, že bych si koupil klub, jsem ale nekoukal, spíš jsem chtěl některým zajímavým sportovním a především fotbalovým entitám pomáhat. Mě prostě baví sport, speciálně kolektivní sporty. Mám rád soudržnost.

Pojďme projít vaši podnikatelskou dráhu. Ostruhy jste získal ve Velké Británii, kde jste se věnoval gastru, že?
Ano, gastro mi přišlo jako zajímavá příležitost. Přijel jsem v roce 1996, když mi nebylo ani dvacet, do Anglie, vylezl jsem v Londýně, měl tašku přes rameno a pár tisíc v kapse. Říkal jsem si, že se to nějak poskládá, protože se všechno vždy nějak poskládá. Nechal jsem se zaměstnat v prvním baru, pak ve druhém a třetím. Pak jsem se vypracoval na pozici manažera restaurace, pak regionálního manažera a nakonec jsem vedl sítě restaurací.

Od toho už byl jen krok, abych si řekl, proč mám peníze vydělávat někomu jinému, když mám know-how. Takže jsme s mojí první manželkou otevřeli první restauraci. Nikdy jsem nebyl vybíravý a rychle jsem zjistil, že gastronomie je specifická: každý chce kavárnu nebo restauraci, ale málokdo je umí dělat. Když jste připravený hodně pracovat, není těžké najít provozovny, které moc nefungují, a ty celkem rychle otočit do zisku. A to jsme dělali.

Pak jste se ale vrátil v roce 2004 do Česka a vedl tu nejdřív KFC, později přivedl Starbucks.
V Británii jsem se seznámil se zakladatelem skupiny AmRest Henry McGovernem, který mě najal na řízení KFC tady v Čechách. Asi po týdnu mi řekl, že český trh je malý, ale že Polsko je zajímavější, abych šel tam. A já šel. Ale moje finální pozice v rámci gastra bylo přivedení Starbucksu, což byl také AmRest. V roce 2008 jsem si ale tenhle život uzavřel, následně jsem vedl nějaké fashion brandy, vedl jsem elektro, následně mě headhuntovala Kika, kterou jsem v regionu řídil do roku 2020.

Poté přišla vaše mise ve skupině Mall, kde jste nejprve byl obchodním ředitelem a když holding kupovalo polské Allegro, už jste působil jako CEO Mall Group. Do Mallu vás přivedl Daniel Křetínský. To bylo v plánu, že budete i CEO?
Spíš ne. Od začátku jsem říkal, že se chci věnovat obchodní části, že nechci řešit třeba IT. Proto jsem generálního ředitele nedělal. Na post CEO jsem nastoupil až po odchodu Honzy Hanuše.

A po prodeji už jste nechtěl pokračovat v korporátu?
Nechtěl. Měl jsem na stole různé nabídky, ale já jsem si vnitřně završil období korporátní kariéry, už jsem se v tom necítil. Mnohem víc mě lákalo věnovat se realitním a jiným projektům, k nimž jsem se v průběhu času dostal. V naší skupině nejsou jen nemovitosti, máme třeba i dřevokombinát. S mým společníkem máme otevřenou mysl, nechceme se koncentrovat jen na jedno odvětví. Když se dobře daří nemovitostem, nemusí to jít dřevu. Když se víc daří dřevu, nemusí to jít nemovitostem. Děláme toho zkrátka víc, máme nějaké zakázky třeba i do zbrojního průmyslu.

Věnujete se i vykupování nemovitostních podílů, což se stalo v posledních letech poměrně třaskavým tématem.
Ano, tohle nám často někdo vyčítá. Prý že jsme hyeny. Nesmysl. Oboru strašně uškodili lidé jako Maxim Ponomarenko. My se takhle nechováme, neškolíme nikoho, aby si kupoval podíly, nikomu na ně ani podloudně nepůjčujeme. A že kontaktujeme lidi, když z katastru zjistíme, že jim třeba z dědictví připadl nějaký podíl? No a? Nikoho k ničemu nenutíme.

Naopak spoustě lidí tím pomůžeme, protože je zbavíme problému. Jenže jak říkám, takzvané flipování a lidi, kteří do toho naskočili, byznysu hodně uškodili. Takže už to tlumíme. Navíc naše skupina dělá v nemovitostech skoro všechno – kupujeme investiční byty i celé bytové domy, které pak opravujeme a prodáváme. Máme desítky bytů. Podíly byly jen menší výseč našich aktivit.

Váš životopis je hodně barvitý. Letos jste několik měsíců působil jako manažer hnutí ANO.
Já jsem vždy byl pravicový volič. A ne volič hnutí ANO, to je třeba zdůraznit. Před časem jsem ale dostal nabídku, která mě lákala právě tím, že bych se mohl podívat na politiku zevnitř. Každý z nás politiku komentuje a kritizuje, ale málokdo byl uvnitř jakéhokoliv politického uskupení, aby reálně věděl, jak to funguje. Po mnoha debatách jsem na tu nabídku kývl.

Někdo by mohl namítnout, že hnutí ANO není typická politická strana, že v ní hodně rozhoduje jeden člověk, tedy Andrej Babiš. Tak co jste za těch pár měsíců zjistil?
Tuhle výtku chápu, ale na druhou stranu jsem věděl, že to bude časově omezené. A chtěl jsem navnímat, jak to funguje, jak vrcholní politici uvažují, prostě to byla zajímavá příležitost. Chtěl jsem vědět, jak se taková organizace hýbe, co je jejím motorem, jaká je v ní dynamika.

Znal jste se s Babišem?
Ano, my jsme se mnohokrát setkali předtím při různých příležitostech.

V rámci byznysu?
To ani ne, spíš na společenských akcích. A co jsem zjistil? Jednak jsem se utvrdil v tom, že se v politice nechci víc angažovat, jednak jsem tam potkal překvapivě hodně chytrých a pracovitých lidí. Jasně, je tam spousta oportunistů, ale kde nejsou. Už to pro mně ovšem skončilo. Nákupem Jablonce se náš rozchod drobně urychlil, původně jsme byli domluveni na spolupráci do voleb, s tím za mnou lidé od Babiše původně přišli.

Na závěr jedna osobnější otázka. Když jste vedl Mall, byl jste o poznání korpulentnější…
Jen to řekněte, byl jsem pěkně tlustej.

Přesně. Ale teď by vás snad člověk ani nepoznal. Čím to?
Měl jsem nedávno schůzku s jedním pánem, přišel do kavárny, já mu tam podával ruku u vchodu a on: „Dobrý den, mám se tu potkat s panem Střeštíkem.“ Tak jsem mu řekl, že to jsem přece já a on mi nejdřív nechtěl věřit. Takže nejste první, koho to zmátlo.

Víte, dlouho jsem vedl extrémně nezdravý životní styl. Když jsem byl mladý, tak jsem vrcholově sportoval. Každý den jsem běhal deset až dvacet kilometrů. Věnoval jsem se atletice. Ale poté, co jsem koupil první restaurace, jsem za půl roku přibral dvacet kilo. A to se mě pak dlouho drželo. S životem, který jsem měl, když jsem každý týden hodně lítal, měl málo pohybu, docela dost jsem i pil, to ani jinak nešlo.

Hodně mi ovšem pomohl covid. Jak se věci přesunuly do světa online a teamsových schůzek, začal jsem u nich chodit. A chodil jsem furt, klidně dvacet kilometrů denně, a u toho jsem volal a vyřizoval. Začal jsem i pravidelně jíst. A najednou mi začala padat váha, za což jsem rád a snažím se ji už znovu nepokoušet.

Takže žádné lifehacky a triky, jak se dnes moderně říká?
Nic složitého za tím nehledejte. Často stačí něco takhle jednoduchého. Na druhou stranu se necítím povolaný, abych někomu diktoval, co funguje a co ne. Pokud někomu zabírají injekce, jak je libo. Já bych se jich možná bál, protože nevím, jaké budou mít dlouhodobé účinky, ale nechť.

Klíčové je chtít opravdu zhubnout a makat na tom. Mám zásadu z byznysu, která ale platí i v životosprávě, a to že musíš vstávat o hodinu dříve než konkurence a chodit spát o hodinu později než konkurence. A pak máš dvě hodiny na to být lepší než oni. V tom mezičase můžeš být stejný, ale v těch dvou hodinách navíc oni nemakají a ty jo. Mám v sobě tuhle disciplínu.

Tu by vám samozřejmě nemálo lidí, kteří se s nadváhou perou, mohlo závidět.
Ještě je tam samozřejmě jedna zásadní věc – mám mladou a krásnou manželku, která nejenže mě nutí se o sebe starat, ale i já vedle ní chci vypadat k světu. To taky není špatná motivace.