Na základní školu nevzpomíná Marek Jalovec zrovna rád. Několik let tam čelil každodenní šikaně. „Moje věci obvykle končily v koši nebo byly vyhozené z okna. Někteří spolužáci taky vydávali časopis, kde mě pomlouvali smyšlenými historkami. A venku mě pak kopali nebo na mě plivali. Nešlo přitom jen o kluky – občas se k nim přidaly i holky, které se jim chtěly zalíbit,“ vzpomíná.

Dle jeho slov ho nakonec šikanovalo asi 70 procent třídy, zbytek dětí byl lhostejný. A problém neřešili ani učitelé. „Naše třídní to vždycky zametla pod koberec. Všechno skončilo až v osmé třídě, kdy jsem měl už dost sil na to, abych se dokázal účinně bránit. Pak mě konečně přestali obtěžovat,“ líčí svůj životní příběh dnes už úspěšný technický manažer v rozhovoru pro CzechCrunch.

Zatímco mu spolužáci různě znepříjemňovali život, našel Jalovec útočiště v programování. K počítačům se dostal náhodou přes svého otce, který si v polovině 90. let koupil dvourychlostní CD vypalovačku. „Tehdy to bylo docela terno. Známí si k nám chodili dělat zálohy,“ usmívá se Jalovec. Ve svých devíti letech objevil na jedné z těchto záloh rozhraní programovacích jazyků Basic a Pascal. A ponořil se do jejich studia. „Měl jsem na to hodně času – kvůli šikaně jsem se svými vrstevníky moc času netrávil,“ poznamenává.

Už během střední školy, kdy mu ještě nebylo ani 18 let, se pustil do podnikání a později založil společnost Hostium, která provozovala herní či virtuální servery a webhosting. Zaměřovala se převážně na servery pro počítačovou hru Lineage II, což Jalovce přivedlo k nečekané dovednosti. „Občas unikly zdrojové kódy z původního korejského serveru. A abych tomu rozuměl, naučil jsem se základy korejštiny. Většinu toho jsem pak ale zase zapomněl,“ říká. Po dvou letech firmu prodal konkurenci, prý za střední statisíce korun.

Po maturitě nastoupil na Fakultu elektrotechnickou na pražském ČVUT, po jednom semestru ho však vyhodili – údajně proto, že si nedošel pro razítko do indexu. Našel si proto práci v reklamní agentuře, později pracoval i pro Livesport, kde se věnoval optimalizaci databází pro maximální rychlost zpracování sportovních dat.

Vyvíjel tam také nástroje pro interní použití, například kontrolní panel pro zaměstnance zadávající real-time data ze sportovních událostí nebo generátor metadat s překladem do více než 20 jazyků v reálném čase. Čas od času ovšem ověřoval výstupy systémů, které vyvinul, a narazil tak na zajímavé chyby, jež by asi nevznikly, kdyby se té práci věnoval skutečný člověk namísto umělé inteligence.

„Třeba jednou jsem procházel věci, které validátor dat vyhodil jako problematické. Všiml jsem si, že v Brazílii dostali tři hráči ještě před zápasem žluté a červené karty, přibližně v minus páté minutě. Porvali se totiž v šatnách. Systém to ale nedokázal pochopit a vyhodnotil to jako chybu,“ vzpomíná, jak byl tehdy naplno ponořený v moderních technologiích.

Jalovec se pak rozhodl nastoupit na Českou zemědělskou univerzitu, zatímco pečoval o těžce nemocnou matku až do její smrti. Teprve potom měl prostor pustit se do dalšího vlastního projektu – menšího řešení pro e-mailový marketing, které běželo na cloudových službách Amazonu. Ani ten si ale nenechal dlouho, kvůli tehdy novému evropskému nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) se rozhodl, že projekt prodá.

V roce 2015 pak přijal nabídku z americko-českého startupu Sapho a stal se jeho čtvrtým zaměstnancem. Firma stavěla mikroaplikace, které dokázaly oživit zastaralé korporátní systémy a přenést je do cloudu nebo mobilního prostředí. Jalovec se tu soustředil na frontend a vývoj, Sapho ovšem o tři roky později koupil technologický gigant Citrix za 200 milionů dolarů (v tehdejším přepočtu 4,5 miliardy korun).

A právě tady se Jalovec poprvé setkal s korporátním světem – a hned ho čekal raketový růst. „Během prvního roku mě třikrát povýšili. Z obyčejného manažera jsem se stal ředitelem pražské pobočky s více než stovkou zaměstnanců. Musel jsem ji dát do kupy, protože byla v existenční krizi kvůli předchozímu nekompetentnímu vedení v zahraničí,“ říká.

Zároveň ale dodává, že Citrix byl z jeho pohledu až příliš svázaný byrokracií a rigidní strukturou. Po sedmi letech v amerických firmách tak zamířil do německého startupu Finn, který nabízí takzvaný car-as-a-service, tedy možnost auto nevlastnit, ale jen dlouhodobě využívat. Dnes tu Jalovec zastává pozici viceprezidenta a vede technický tým, který se stará o IT, kyberbezpečnost a cloudové operace.

Do mnichovské centrály ovšem nedojíždí, pracuje na dálku z domova. A i když Finn chystá expanzi, Česko zatím vynechá. „Nejspíš letos nebo příští rok se Finn rozroste po Evropě. Ale do Česka nepůjde, zdejší trh je příliš malý,“ vysvětluje osmatřicetiletý manažer.

A jak ho ovlivnily roky šikany na škole? „Můj bratr je psychiatr a říká, že na mně žádné následky nepozoruje. Díky té zkušenosti mám ale poměrně dobrou emoční inteligenci a jsem schopen odhadnout, jací lidé jsou. Často mi někdo řekne, že je ten druhý skvělý člověk, ale já z něj mám špatný pocit. A většinou se ukáže, že jsem měl pravdu.“

Se spolužáky ze základky už má dnes standardní vztahy. „Vyříkali jsme si to, omluvili se mi. To, že se chovali špatně, si uvědomili až v dospělosti,“ uzavírá Jalovec s tím, že v dohledné době už žádný další vlastní startup rozjíždět nebude. I proto, že má teď dvě malé děti. „Chci trávit čas s nimi, ne věčnou prací. Zaměstnanecký život je v tomto ohledu vstřícnější. Ale třeba založím další firmu, až budou v pubertě.“