Těšíte se na fotbalové mistrovství? Podívejte se do prohnilého pozadí FIFA v dokumentu Netflixu

FIFA: Pod povrchem ve čtyřech epizodách sleduje vzestup a pád Seppa Blattera i dalších bafuňářů, kteří vládli zkorumpovanému fotbalu.

Michal MančařMichal Mančař

sepp-blatter-fifa-qatar-netfli

Foto: Netflix

Sepp Blatter, bývalý šéf FIFA. A hlavní hrdina (či padouch) dokumentu Pod povrchem

Fotbal je krásná hra. Žádný jiný sport není takový fenomén s takovým přesahem do lidských životů. Jenže současně je také plný špíny bez ohledu na úroveň. S korupcí se setkávají dorostenci v místních soutěžích, potýká se s ní česká liga, rozhodně se nevyhýbá ani Mezinárodní federaci fotbalových asociací alias FIFA. O tom, jak prohnilá jsou nejvyšší patra světového fotbalu, vypovídá nový dokument Netflixu FIFA: Pod povrchem. Před blížícím se mistrovstvím světa v Kataru je to takřka povinná podívaná pro každého fanouška.

Před fotbalovými šampionáty sportovní deníky a magazíny často vydávají užitečné přehledy toho, co o nadcházejícím mistrovství jednoznačně musíte vědět. Kdo je favorit, kdo by mohl být černý kůň, na které hvězdy se zaměřit. Pro blížící se turnaj v Kataru, který vypukne už v neděli, se však nejvíc hodí čtyřdílná dokumentární série od Netflixu. Nedozvíte se v ní nic o hráčích na trávnících, ale prozradí vám mnohé o hráčích v zákulisí. Právě jejich konání v předchozích letech o kontroverzním mistrovství vypoví nejvíc.

„Když se ptáte, jestli se FIFA může zbavit korupce, musíte se nejprve zeptat, jestli se korupce dokáže zbavit celý svět. Nedokáže. Není to možné,“ říká ve FIFA: Pod povrchem někdejší marketingový manažer světové fotbalové federace Guido Tognoni. Ten je mimochodem sice jeden z nemnoha jejích členů, kteří aktivně vystoupili a o pochybných praktikách promluvili, ale také býval pravou rukou Seppa Blattera. Tedy dost možná nejkontroverznějšího šéfa FIFA, ačkoliv později se Tognoniho zbavil. I na něj v minisérii samozřejmě dojde.

Dílo je nejvíc relevantní v kontextu katarského mistrovství, jehož zrod je zastíněn pochybnostmi, ale noří se mnohem hlouběji do historie fotbalové žumpy. Začíná v době reforem předsedy FIFA Joãa Havelange, který začal s transformací spolku založeného snad alespoň z části na gentlemanských a sportovních ideálech na gigantický projekt s multimiliardovými kontrakty s největšími značkami světa. Dovedete si dnes představit mistrovství světa neoblepené reklamou na Coca-Colu a bez sponzorských log na každém záběru?

Ve směru, jenž nastavil brazilský bafuňář, pak ještě směleji pokračoval jeho nástupce Sepp Blatter. Figurka nechvalně proslulá jedním z největších skandálů FIFA z roku 2015 je pomyslným hlavním hrdinou (padouchem?) dokumentu. Osoby s pevnějším morálním kreditem by mohlo poněkud překvapit, že – a jak – v něm vystupuje a různé věci obratně vysvětluje. Činí tak bez sebereflexe, jakou by třeba naivnější divák čekal od bývalého předsedy federace, který má ještě pět let zákaz být fotbalově činný.

Pod Blatterem se FIFA proměnila ještě víc. Těžko vynést neoddiskutovatelný verdikt, jestli se stala zcela zkorumpovanou organizací. Nicméně jak Pod povrchem ukazuje, minimálně poskytovala prostředí, které ke korupci svádělo. V živé paměti nejen fotbalových fandů bude například volba pořadatelů šampionátů v letech 2018 a 2022, v níž zvítězily Rusko a Katar. Z dvaadvaceti členů tehdejšího výkonného výboru ve funkci zůstal jediný. Většina čelila vyšetřování, někteří dostali pokuty nebo doživotní zákazy fotbalové činnosti.

Vykutálený Švýcar není jedinou oslovenou výraznou osobností, klíčových hráčů světového fotbalu zpovídali tvůrci dokumentu několik. Je snad jen škoda, že nebyli ve svých interview ještě ostřejší. Munice v podobě rozmanitých náhod, milionů putujících na kdovíjaké účty a jistě nepracovních a nepodezřelých schůzek jim sami aktéři poskytli více než dost. Těžko se při tak trochu depresivním sledování chce věřit tomu, že navzdory zbavení se těch nejhříšnějších funkcionářů je současná situace radikálně lepší.

FIFA: Pod povrchem nepovede k další vlně zatýkání odhalením nových skutečností, nicméně ukazuje ostrý obrázek toho, jak to v zákulisí chodilo. A v horším případě i stále chodí. Před šampionátem, který je zastíněn úmrtími zahraničních dělníků a bohužel jen tichými protesty některých účastníků, je to skvělá připomínka skryté tváře nejpopulárnějšího sportu. Skvělá, ale hořká. Tedy nejspíš přesně taková, jaké bude i mistrovství světa v Kataru. To stejně jako dokument Netflixu připomíná, že fotbal sám o sobě je sice fajn – ale za jakou cenu.