Restaurace Mazel na pražských Vinohradech není úplně typický podnik. Interiér je porostlý živými rostlinami, menu rozdělené na maso a zeleninu, večerní jídelní lístek dostanete na polaroidových snímcích. Za konceptem stojí gastronomická skupina Jsme Kolektiv, která za posledních patnáct let vybudovala v Praze několik podniků – od Dock Housu v Michli přes Výčep Korunní a Karlínskou HolKu až po Mazla, který otevřel loni v létě v prostorách bývalého Gramu v Záhřebské ulici.

Kuchyň Mazla stojí na jednoduchém principu, můžete si vybrat z masitých nebo zeleninových pokrmů, přičemž se menu vždy mění podle sezony. „Mezi naše signature jídla určitě patří mrkev marinovaná ve vlastní šťávě s hummusem z bílých fazolí,“ popisuje brand manažerka Mazla Lenka Stanková.

Právě ona je tím, kdo má v téhle restauraci na starosti všechno od menu přes dekorace, vizuály tiskovin a webu a polaroidy až po výběr oblečení personálu. Její práce začíná tam, kde končí kuchyň, a prostupuje každým detailem, který host v restauraci vidí, vezme do ruky a určuje i to, s jakým dojmem odchází domů.

Ve skupině je patnáct let, začínala v jejich podnicích jako servírka na golfovém hřišti v Hostivaři. Pak dělala v Dock Housu a právě tehdy si koupila první zrcadlovku a začala fotit jídlo, což ji dovedlo až k marketingu. V rozhovoru vypráví, jak tahle poněkud nezvyklá cesta vypadala, jak vznikl koncept i jméno Mazel a proč tuhle práci miluje.

Foto: Mazel

Co podle vás definuje Mazla a čím se liší od ostatních restaurací? V Praze je ta konkurence určitě obrovská…
Určitě je jiný v tom, že maso a zelenina jsou u nás opravdu rovnocenné. Není to tak, že zelenina je příloha nebo jedna položka navíc pro ty, kdo maso nejí. Je to plnohodnotná část menu a přistupujeme k ní úplně stejně. Náš šéfkuchař Jirka Červený umí z obyčejné mrkve nebo celeru udělat jídlo, u kterého nechápete, jak je to možné. Přijde sem masožravec, dá si zeleninový chod a odchází nadšený, protože to nečekal. To se nám stává často. A pak je to prostor. Živé rostliny, světlo, vzduch. Vlastník budovy si na té zeleni vyloženě zakládá a my jsme s tím od začátku pracovali. Když sem přijdete, je to jiný pocit než v běžné restauraci. A o pocit nám jde stejně jako o jídlo, možná víc.

Jaká byla vaše cesta k tomu, co dnes v Mazlovi děláte?
Já jsem původem ze Slovenska, střední školu jsem studovala tam a kolem dvaceti jsem odjela do Prahy. Tady jsem potkala jednoho dobrodruha, který mi zničehonic řekl, že za dva týdny odjíždí do Španělska, jestli jedu s ním. A já na to kývla. Do té doby jsem nebyla skoro nikde v zahraničí, ani moře jsem pořádně neviděla. Pak jsme cestovali dál, Francie, Chorvatsko, Slovinsko, a nakonec jsme skončili ve Venezuele, kde jsem strávila tři roky. Tohle období mi dalo obrovskou školu do života.

Po návratu jsem přijela do Prahy a snažila se najít si práci. Šla jsem do první restaurace, na kterou jsem narazila, a ptala se, jestli nepotřebují obsluhu. Vzali mě. Do Jsme Kolektiv jsem se dostala přes známé. První místo, které jsem u nich dostala, bylo na golfovém hřišti v Hostivaři. Začala jsem na place, jako klasická obsluha. Byla jsem tam tři roky a bylo to krásné místo, v létě jsme byli skoro furt venku na zahradě. Pak se provoz na golfu ukončil a přesunula jsem se do Dock Housu v Michli.

A tady už se něco zlomilo?
Trochu ano. Já jsem vždycky byla taková tvořivá duše, bavila mě fotografie. Koupila jsem si první zrcadlovku a začala jsem si ji nosit do práce, zkoušela jsem fotit jídlo. Dock House je steakový podnik, takže bylo co fotit. Naše tehdejší markeťačka Veronika si toho všimla a říká mi, že ty fotky jsou hezké a jestli bych s ní nechtěla něco takového dělat, dávat je na sítě. Tak jsem na to kývla, a to byl ten začátek… Neplánovala jsem kariéru v marketingu ani gastronomii. Jen jsem se nebála říct ano novým příležitostem. A právě díky tomu jsem se ze slovenské průmyslovky dostala přes Venezuelu až k budování značky jedné z nejzajímavějších restaurací v Praze.

Takže z vaší záliby fotit vznikla práce?
Přesně tak. A jak se firma rozrůstala, přibývalo podniků i práce a postupně jsem chodila fotit i do dalších restaurací. Pak jsem měla operaci achilovky a na plac už jsem se vrátit nechtěla. Náš majitel Jaroslav Zatloukal mi nabídl příležitost přejít naplno do marketingu. Byla jsem z toho nadšená.

Foto: Mazel

Nebyl to přece jen velký skok, z obsluhy rovnou do marketingu?
Byl. Já nemám marketingové vzdělání, vystudovala jsem průmyslovku se zaměřením na potravinářskou chemii. Takže jsem se všechno učila za pochodu, hodně od Veroniky, pak od dalších kolegů. A upřímně, dlouho nám chyběla ta seniorní zkušenost. Dělali jsme sociální sítě, fotili, ale ucelená strategie nebyla. Pak nastoupil Petr Vladyka jako marketingový ředitel a nabralo to úplně jiné obrátky. Ukázal nám věci, jak přemýšlet o značce systematicky, jak s tím vším pracovat.

A pak přišel Mazel. Kde se ten projekt zrodil?
Skupina měla Nejen Bistro v Karlíně, ale tam nám vypověděli podnájem. Jaroslav Zatloukal začal hledat nové místo a narazil na prostor po Gramu v Záhřebské. Ten prostor je výjimečný, živé rostliny všude, otevřený interiér. Jarda byl okamžitě nadšený. My ostatní jsme měli trochu strach, jestli to není příliš velké sousto. Nakonec jsme do toho ale šli.

A jak vznikl brand Mazla?
Přizvali jsme externí agenturu KHS ze Zlína. Seděli s námi, se šéfkuchaři, s marketingem, každý jim popsal svoji představu. Jídelní lístek postavený na mase a zelenině, důraz na drinky, celkový pocit z místa. Oni to všechno vstřebali a za nějaký čas přišli s prezentací. Takhle hezky zpracovanou prezentaci jsem nikdy neviděla. A v tu chvíli jsem věděla, že tohle budu dělat já, že to nikomu jinému nenechám (smích).

Co konkrétně to obnáší, být brand manažerkou restaurace?
Hodně věcí. Sociální sítě, focení, práce s webem. Ale taky řeším třeba koberec, který tady leží, závěsy, merch, oblečení, různé propagační materiály. Jezdíme za dodavateli, nedávno jsme byli v porcelánce Benedikt v Karlových Varech, od nich bereme talíře. Chci, aby lidé viděli, že Mazel není obyčejná restaurace, že víme, odkud maso i zelenina pochází a proč na tom záleží. A pak jsou tu akce. Firemní večírky, svatby, tiskovky. Nedávno jsme tu třeba launchovali nové Ferrari, přišlo dvě stě lidí. Ten prostor k tomu svádí.

A název Mazel, to byl váš nápad?
Vůbec ne. Jeden kolega to měl v hlavě, ale nám se to ze začátku nelíbilo. Nikomu. Řekli jsme to agentuře a oni s tím začali pracovat. Na prezentaci nám vysvětlili, jak to celé funguje, ma jako maso, zel jako zelenina. A dá se s tím hrát dál, vymazlený, mazlit se, mazlík… a my jsme si řekli, proč ne. Ten brand je postavený hodně na motivu kořene, protože zelenina má kořeny, a to se prolíná úplně vším.

Co vás na té práci baví nejvíc?
Že vidím výsledky. Kluci z agentury přijdou jednou za půl roku a jsou nadšení, že to tady fakt děláme podle toho, co vymysleli. Říkají, že se jim většinou stane, že brand postupně sklouzne k jakési uniformitě a lidi s ním přestanou pracovat. Tady to funguje.

A pak jsou momenty, které mě nabíjejí osobně. Lidi si tady fotí jídlo, sdílejí to na Instagramu, přicházejí proto, že viděli ty fotky s večerním menu a chtěli si to vyzkoušet na vlastní kůži. To je skvělý pocit. Ale co mě překvapuje nejvíc, jsou hosté, které bych nečekala. Minule tady seděly tři paní, bylo jim tak šedesát, přišly si užít brzkou večeři a atmosféru. Je tady hezky, hraje tu příjemná muzika, obsluha ví, co dělá. A to je přesně to, o co nám jde. Aby sem chtěli přijít mladí, kteří se tím pochlubí i na sítích, ale i ti, kteří si to tady užijí po svém.

Lidé se mě často ptají, jestli po patnácti letech není čas na změnu. Jenže já mám pocit, že pořád rosteme a pořád vznikají nové věci. A hlavně mě pořád baví lidé, kteří Kolektiv tvoří. Přes všechen růst si zachoval rodinnou atmosféru.

Kam byste se s Mazlem rádi dostali dál? Je pořád co zlepšovat?
Pořád máme kam růst a chceme Mazla posouvat dál. A kdyby nás jednou cesta dovedla až k ocenění Bib Gourmandu, byla by to pro celý tým obrovská radost.