Volmanova vila v Čelákovicích stojí nad protékajícím Labem už od roku 1939. Postavili ji mladí architekti pro čelákovického průmyslníka Josefa Volmana, vzorem jim byl i známý architekt Le Corbusier. Volman si ale novou vilu moc neužil, zemřel čtyři roky po kolaudaci. Zůstala tu jeho adoptivní dcera Ludmila s manželem, kteří po komunistickém převratu v roce 1948 dům narychlo opustili.

Dalších čtyřicet let vila sloužila jako mateřská škola pro děti zaměstnanců strojíren. Potom roky chátrala a stala se terčem vandalů, než ji koupila skupina čelákovických podnikatelů, nechala ji zrekonstruovat a v roce 2022 ji otevřeli veřejnosti. Jako domov pro rodinu, kterým původně měla být, tak sloužila jen pár let.

Právě do tohoto místa přichází se svou výstavou Alžběta Jungrová, česká fotografka, která strávila devět let zachycováním konfliktů po celém světě. Fotila překupníky heroinu v Chajbarském průsmyku, pouliční nepokoje v Pásmu Gazy nebo děti pracující v cihelně v pákistánském Péšávaru. Opakovaně získala ocenění Czech Press Photo a další ceny. A tak se rozhodla vile chybějící příběhy obyčejných dní vrátit, alespoň prostřednictvím fotografií. Na snímcích jsou ženy v různých pózách a situacích, tištěné na průhledné materiály a instalované přímo do prostoru vily.

Foto: Alžběta Jungrová

+7

„Pokusila jsem se domu vdechnout skrze mé fotografie a instalaci výstavy život, který zde kvůli událostem 20. století nikdy nebyl. Vila je naprosto nadčasová, a tak nechávám soubor dobově nezařazený, ve světě, kde nic nezačíná ani nekončí. Pracuji pouze s emocemi, které stavba vyvolává,“ říká Jungrová. Výstava Bez konce a začátku probíhá ve Volmanově vile do 31. srpna.

Alžběta Jungrová je dcerou novinářky Terezie Kaslové a pravnučkou Ferdinanda Peroutky. K fotce ji přivedla babička, Peroutkova jediná dcera, která fotografii vystudovala těsně před válkou. Pak ale kvůli svému otci strávila roky v komunistickém vězení a po propuštění nastoupila jako přepojovatelka v telefonní ústředně. Fotila ale celý život, pro radost, a svou vášeň předala i vnučce Alžbětě.

„Svoji první fotku jsem vyfotila ve čtyřech letech na nádraží ve Světlé nad Sázavou. Je to šílená fotka, je tam půlka dědy, babička a nějaké křoví. Babička ji nechala zarámovat a říkala: ‚Jednou budeš slavná, tak budeš mít první fotku, kterou jsi kdy udělala,‘“ vzpomíná dnes Jungrová. Za vysvědčení v první třídě dostala foťák z obchodního domu Máj a od té doby ji focení doprovází.

Po základní škole nastoupila na Střední průmyslovou školu grafickou v Praze a v rámci studia šla na stáž do Mladé fronty, kde zůstala i po jejím ukončení. „Začínala jsem v pražské příloze a fotila třeba to, jak se kope chodník na Praze 13 nebo Hanspaulskou ligu. Když se člověk naučí vyfotit zajímavě díru v chodníku, pak mu všechno ostatní připadá jako snadná práce. Ty noviny mi daly víc než celá škola,“ doplňuje s úsměvem.

Po škole přešla z Mladé fronty do Lidových novin, pak do agentury Czech Photo, rok strávila jako asistentka reklamního fotografa v Londýně a nakonec přišla nabídka z Německa. Místní vydavatelství vlastnilo noviny po celé Evropě a hledalo někoho na pozici terénního fotografa, kdo bude jezdit po světě.

„Ta práce byla absolutní dream job,“ vzpomíná Jungrová. Devět let jezdila do míst, o kterých většina lidí čte v novinách. Afghánistán, Pákistán, Pásmo Gazy, Afrika, Kolumbie, kde fotila zlatokopy… Specializovala se na Blízký východ. O válečné zóně mluví se zvláštním klidem a žádné historky z terénu vyprávět nechce, přiznává, že snadná práce to rozhodně nebyla.

Foto: Alžběta Jungrová

+1

„Lidská představivost je tisíckrát horší než jakákoli realita. Nejhorší vždycky byly dva dny před odletem na místo, kdy si člověk lehne do postele a jedou mu v hlavě všechny možné scénáře. Pak sedne do letadla a je to. Ve chvíli, když se to kolem vás děje, přemýšlíte hlavně o tom, co musíte vyfotit, jak se krýt, kolik věcí musíte hlídat najednou. To, že vám šlo o život, vám dojde až potom,“ doplňuje.

Jungrové s tím pomáhaly rituály, rutina, pořádek a pevné body. Vydavatelství posílalo fotografy povinně i k psychologovi. „Aby věděli, že nám někde v půlce prostě úplně nepřeskočí,“ upřesňuje s nadsázkou. „Ale i tak ztratíte určité iluze. Přijdete o přesvědčení, že existuje nějaká spravedlnost nebo že věci dávají smysl a logiku.“

Čím dál častěji si ale kladla i jinou otázku, která byla z jedním z důvodů, proč se nakonec vydala jiným směrem. „Do jaké míry je přítomnost fotografa v konfliktu i jeho spouštěčem? Hodil by ten člověk kamenem, kdyby tam nebyla televize nebo fotograf? To je pro mě morálně těžká otázka,“ přiznává. Když se pak vrátila z cesty do Súdánu, došlo jí, že nechce věci kolem sebe jen zaznamenávat, ale chtěla o nich i mluvit a tvořit je.

„Bylo mi pětatřicet let. Člověk je psychicky a fyzicky šíleně vyčerpaný a nemá žádný vlastní život,“ popisuje a dodává, že se začal měnit i samotný obor reportážní fotky. Díky telefonům byl totiž na místě náhodný svědek dřív, než dorazil fotograf. Dva roky zvažovala odchod z branže a nakonec se pro něj opravdu rozhodla. „Přiletěla jsem domů a zavolala jsem do agentury, že končím. Pak jsem položila telefon a říkala jsem si, co budu dělat.“

Náhle získaný čas ji přivedl na myšlenku koláží. Jungrová fotografie vrstvila, tiskla na sklo, kov nebo zrcadlový papír a nechávala je prolínat se navzájem. Ženské siluety v surrealistických konstelacích, kontrast světla a stínu, obrazy, do kterých divák vstupuje vlastním odrazem. Právě za koláže získala cenu Saatchi Gallery v Londýně. „To mi otevřelo cestu do výtvarného světa a pomohlo překročit zábrany, které jsem si sama v sobě vytvořila,“ dodává.

Mezitím si vybudovala komerční portfolio a fotila reklamní kampaně pro různé značky, pro pivovary či telekomunikační společnosti. „Když mi bylo dvacet, dělala jsem v Londýně asistentku komerčnímu fotografovi a říkala jsem si, že tohle v životě dělat nebudu, je to nuda. A teď s věkem si to vlastně užívám. Je to řemeslo,“ říká a dodává, že komerční focení ji živí dodnes.

Současně ale stále dělá i volnou tvorbu. Začala experimentovat s materiály a instalacemi, zkoušela fotografie tištěné na fólie, sklo, plexisklo nebo textilie. Od té doby má za sebou už řadu výstav a souběžně s nimi pracuje i na časosběrných projektech. Například už roky fotí pražskou burlesku, několik let fotila sestřičky a lékaře ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí včetně operačních sálů nebo ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Mezi aktuální časosběrné projekty patří ten s pražskou záchrankou, se kterou už rok a půl jezdí a fotí při zásazích. „Tohle je jediná forma reportáže, která mi dává momentálně smysl, jít do hloubky a pod povrch. Aby se na ty fotky chtěli dívat lidi i za sto let,“ říká.