Energie už nikdy nebudou levné. Vládní válečná daň je paskvil, chci se bránit, říká investor Šnobr

Menšinový akcionář ČEZ a vytrvalý kritik kabinetu Petra Fialy v rozhovoru popisuje, co čeká nejen českou energetiku v příštích letech.

michal-snobr-boxed2Rozhovor

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Investor Michal Šnobr

Odborník na energetiku a minoritní akcionář ČEZ. Těchto pár slov dělá z Michala Šnobra v posledních týdnech a měsících jednu z nejznámějších a nejhlasitějších postav zdejší byznysové scény. Především vláda to od něj schytává zleva i zprava. Kvůli tomu, jak svou neobratnou komunikací ovlivňuje cenu akcií, kvůli tomu, jak se staví k energetické krizi, kvůli parametrům daně z mimořádných zisků, kvůli (ne)zestátňování části ČEZu… „Jsem rozčílený,“ přiznává v rozhovoru pro CzechCrunch muž, který je také velmi úspěšný podnikatel, investor a blízký spolupracovník šéfa finanční skupiny J&T Patrika Tkáče.

Přestože energetika je něco, kvůli čemu je Šnobr čím dál známější a na Twitteru ho už sleduje 20 tisíc lidí, jeho podnikatelský život je mnohem pestřejší. Mimo jiné mu patří hotelová síť Amenity, spolu s J&T má výrazný podíl v britské chemičce Venator a také je vášnivým sběratelem stavebnic LEGO. ČEZ nad tím vším, i s ohledem na geopolitickou situaci, ale ční. „Reprezentuji zhruba 1,1 procenta akcií. Je za mnou přitom stále více dalších minoritních akcionářů, kteří dnes mohou představovat klidně další procento,“ vysvětluje s tím, že kvůli nespokojenosti s kroky vlády a nynějšího vedení polostátní firmy se minoritní podílníci začínají čím dál víc aktivizovat a spojovat.

V rozsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch Michal Šnobr popisuje svoje investorské začátky, své přátelství s Patrikem Tkáčem, jak se poznal s Danielem Křetínským i proč si myslí, že pro stát by bylo nejlepší, kdyby minoritní akcionáře z ČEZu vyplatil. A také upozorňuje, že při kritice daně z mimořádných zisků mu nejde o to, aby se jím spoluvlastněná firma, tedy ČEZ, vyhnula dani, ale aby vše proběhlo podle regulí.

Michal Šnobr bude také jedním z exkluzivních hostů naší investiční konference Money Maker, která se uskuteční 29. listopadu odpoledne v pražském prostoru Cubex a na níž ještě lze koupit vstupenky. Šnobr bude přímo na pódiu diskutovat s další významnou postavou zdejší energetické scény – majitelem skupiny Se.Ven Energy Pavlem Tykačem.

Nebylo by vám líp, kdybyste akcie ČEZu prodal? Zdá se, že vás poslední dobou jen rozčilují.
Jsem s nimi srostlý, vlastním je přes 20 let. První myšlenka spojená s jejich nákupem přišla po pokusu o privatizaci ČEZu za vlády Miloše Zemana. Největší zájemce o ČEZ byl tenkrát francouzský energetický gigant EdF, nabídl za akcii lehce přes 200 korun, což bylo mnohem víc, než za kolik se tehdy obchodovaly. Kupodivu to moc nezarezonovalo, nikdo jako by si toho nevšiml. Z privatizace nakonec sešlo a s novou vládou přišlo logické sloučení ČEZ s distribučními sítěmi, spuštění Temelína a později i vstup do EU. To byly všechno impulsy, které jsem si coby investor-začátečník v energetice vyhodnotil jako něco, co akcie ČEZ zhodnotí.

Bylo mi jasné, že když chcete někam zainvestovat prostředky na dlouhou dobu dopředu, energetika je ideální. Byla to sázka na rozvoj a posun celé naší země, energetika je fenomén. Je všechno, bez ní nefunguje a neexistuje průmysl ani moderní společnost. To platí i nadále, tak jsem v tom a nemůžu se s těmi akciemi rozloučit. Souvisí to ale i s tím, co vše jsem si musel kolem energetiky včetně legislativy nastudovat. Nejsem odborník v energetice, ale tomu oboru teď přece jen trochu komplexněji rozumím.

A přikupujete, nebo držíte stále ty samé akcie?
Pořád držím i akcie, které jsem nakoupil na úplném začátku. V průběhu času jsem ale nějaké musel prodat, protože jsem třeba investoval do své hotelové sítě Amenity. Později jsem zase nějaké přikoupil, to je asi pět let zpět, kdy akcie byla u 400 korun. Akcie ČEZu je zajímavá i proto, že pravidelně vyplácí dividendy. Od roku 2003 už je to určitě suma odpovídající téměř aktuální tržní hodnotě akcie a dividendy mají dál růst. Ono to ale vypadá, že ČEZ jsou jediné akcie, které držím. Není to tak. Podobných investičních nápadů jsem za posledních dvacet let zrealizoval poměrně dost. ČEZ však stále nedospěl ke konečné fázi, která ovšem přijít musí. Bez toho se neposune nejen ČEZ, ale ani celá česká energetika. Musí se definitivně vyřešit vztah stát versus ČEZ. Současné nastavení je přežité a neúnosné.

michal-snobr2

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Investor Michal Šnobr

Vy jste na akciích ČEZu ale pomohl výrazně vydělat i finanční skupině J&T, že?
Ano. Na té úplně první primitivní úvaze, že akcie ČEZu půjdou výhledově hodně nahoru, jsme s J&T pěkně vydělali. Ale předtím jsme si prošli dost slzavým údolím. Koupili jsme akcie původně za 80 až 90 korun, šlo o obrovské množství akcií. Špatně se mi z toho i spalo.

Proč?
Nakoupili jsme vyšší miliony kusů akcií, řádově jsme do toho dali přes miliardu korun. Jenže akcie šly zanedlouho dolů. Jedna akcie pak stála i 54 korun, a to „ucítíte“, když jste ji koupil za 90 korun. Nebylo to příjemné. Dodatečně jsme zjistili, proč se to stalo – velký balík svých akcií v roce 2002 vyprodával Mark Mobius, legendární investor z fondu Franklin Templeton. Měl koupený snad více než pětiprocentní podíl, chtěl se dostat do dozorčí rady, jenže stát ho tam nikdy nepustil. A když mu tahle sázka nevyšla, začal rozprodávat akcie na trhu a samozřejmě tak srážel jejich cenu dolů. Bylo to těžké období, nicméně celkem rychle se vývoj otočil v náš prospěch. Pak s námi nakupoval třeba i Pavel Tykač, který se toho času přátelil s Patrikem Tkáčem z J&T a investoval s ním. Těch velkých investorů, kteří se s námi vezli, ale bylo mnohem, mnohem více. Někteří otevřeně, jiní jen podloudně kopírovali naše očekávání.

Pak to ale šlo dobře.
Ano. Později se ale stala jedna taková věc. Byl jsem tehdy poprvé a naposledy někde zaměstnaný, měl jsem úvazek jako analytik a manažer ve společnosti J&T Investment Advisors. A Patrik Tkáč za mnou tehdy přišel s jistým šikovným právníkem z banky, Danielem Křetínským, a řekl, že bude druhým jednatelem J&T Investment Advisors. Společnost byla hodně postavená na projektu ČEZ, na investicích do jeho akcií, později na investicích i do dalších titulů. Jenže Dan se svým obchodním talentem a potenciálem začal nakupovat aktiva, podíly ve firmách, na což jsou potřeba peníze. Ty se pak vytahovaly z projektu ČEZ, prodávali jsme akcie, ačkoli bylo vlastně brzo. Doby, kdy cena akcií výrazně pokořila tisíc korun, jsme se proto nedočkali. Tlak ze strany Dana Křetínského byl už tenkrát příliš silný. Pak přišel nákup Sparty, to pro mě byla poslední kapka a z Investment Advisors jsem odešel. Ale v dobrém.

Nechtěl jste tam už být?
Bylo to pro mě těžké. Byl jsem velký fanoušek Sparty ještě ze studií na vysoké škole a nechtěl jsem se toho účastnit. Ale zůstali jsme si s J&T, hlavně s Patrikem Tkáčem, blízcí. A stejně jako mi dali příležitost na začátku s ČEZem, tak mi ji Patrik Tkáč dává i dnes, takže v podstatě s čímkoliv přijdu, je připravený investovat a sdílet se mnou příběh. Kromě ČEZu jsme takhle investovali třeba do privatizace ruské energetiky kdysi dávno, do Unipetrolu, Zentivy a mnoha dalších. Nebo aktuálně i do britské chemičky Venator. Těch projektů už bylo mnoho.

temelin-regular

Přečtěte si takéAkcie ČEZu se dostaly pod tlak nešťastným chováním vlády. Zahraniční investoři odvrací pozornost

Takže vy jste vlastně svou strategií u akcií ČEZu pomohl Danielu Křetínskému koupit Spartu.
Ano i ne. Ve stejné době se kromě nákupu podílu ve Spartě řešil i vstup do Pražské energetiky nebo do společnosti PVT. A hlavně byl ve hře nákup elektrárny v Opatovicích, kde jsme šli proti sobě, protože o tu měl zájem i ČEZ. Já tak najednou seděl na dvou židlích a byl jsem ve střetu zájmů, protože Opatovice chtělo J&T a zároveň ČEZ, jehož jsme byli minoritními akcionáři.

Vnímal jsem to jako obchod na úkor ČEZu. Elektrárny Opatovice sice prodávala britská společnost International Power, ale ČEZu šlo o dceřinou společnost Opatovic Energotrans. ČEZ se do obchodu nakonec z pro mě neznámých důvodů rozhodl nejít a naopak zaplatit dopředu zálohu na budoucí nákup Energotransu. Pro mě jako pro akcionáře to nebylo příjemné období, obracela se na mě řada lidí a ptala se, jak můžu být v ČEZu a zároveň v J&T. Nicméně i když jsem od té doby na volné noze, udržel jsem si důvěru Patrika Tkáče a za to jsem moc rád. Nebýt jeho, nepostavil bych svůj byznys na nohy.

Je to, co dnes zažíváte jako minoritář ČEZu, nejtěžší za dobu, co akcie vlastníte?
Vlastně není. Ale lhal bych, kdybych řekl, že mě nemrzí, že teď akcie stojí 800 korun a před pár měsíci byla za 1 200 korun. Jsem už ale na výkyvy zvyklý. Dávno jsem předvídal, že její cena půjde nahoru, protože jsem čekal, že ceny elektřiny budou zdražovat kvůli potřebě investovat do obnovy, kvůli povolenkám, kvůli Green Dealu. To byl ostatně důvod, proč jsem jako akcionář vydržel i v letech 2018 a 2019, kdy ČEZ prodával svou elektřinu za třicet eur.

Čím to bylo způsobené?
Na vině bylo Německo, které se v roce 2011 rozhodlo výhledově odstavit jaderné elektrárny a mohutně investovalo do výstavby obnovitelných zdrojů. Jenže obě tyto nohy ještě dlouho jely vedle sebe a po roce 2016 se stalo, že byly na trhu ohromné přebytky, protože elektřinu produkovaly větrné a solární elektrárny, ale ještě i ty jaderné a uhelné. To samozřejmě tlačilo cenu dolů, současně s tím nefungoval ani trh s povolenkami. Cena silové elektřiny spadla v roce 2016 k dvaceti eurům za megawatthodinu. Důsledky této tragédie vidíme dodnes. Bohužel jí nikdo nevzdoroval, protože v obecném povědomí platí, že nízká cena je správná cena. Jenže když máte nízké ceny elektřiny, nemůžete pak postavit novou, moderní elektrárnu. A přesně toho jsme svědky, tady se deset let neinvestovalo a investovat nebude.

temelin

Foto: Vadim Mouchkin/Wikipedia Commons

Jaderná elektrárna Temelín

Takže válka je jen katarze?
Zdražení by přišlo i bez války na Ukrajině. Nepřišlo by tak prudce a tak rychle, ale cena by šla nahoru. Proto jsem mimochodem u akcií ČEZu vydržel a v těch minulých letech je neprodal, protože mi bylo jasné, že ceny budou muset jít nahoru.

Očekával jste zdražování energií, ale kroky vlády jste zjevně nečekal.
Snažím se dobrat nějaké logiky, kdo tady o co usiluje, a to mě rozčiluje víc, protože nic nenacházím. Přijde mi, že tu nikdo nic neřídí, že stát neví, co vlastně od ČEZu chce. Vlastně teď to vypadá, že chce jen „obrat“ minoritáře a sází na to, že je dostatečně zoškliví veřejnosti a že jsou slabí. Různí ministři doslova náhodně vykřikují různé věci. Premiér na začátku léta vystoupil v televizním projevu k národu, kde oznámil, že se bude zestátňovat část ČEZu. Toto zopakoval na konci srpna po setkání s generálním ředitelem firmy Danielem Benešem a připomněl, že má na stole několik variant řešení a že brzy oznámí to finální, které se bude týkat až příští zimy.

A nic. Dva měsíce jsou pryč a my nic nevíme. Akcie šly bezprostředně poté nahoru. A teď ministr financí nekoordinovaně dávkuje negativní zprávy, které zase cenu akcií posílají dolů. Mně skoro přijde, že to dělá s gustem. Ale komunikace celé vlády je naprostá tragédie. Myslím, že politici stále nepochopili, že ČEZ je s aktuálním vlastnickým půdorysem soukromou společností, která se musí řidit výhradně dle zákona o obchodních korporacích a současně, že jde o akcii obchodovanou na veřejných trzích. Den za dnem porušují možné i nemožné, ale takto to už dál nepůjde.

Máte na mysli daň z mimořádných zisků?
Ano i takzvanou válečnou daň. V jeden den politici vládní koalice stačili veřejně konstatovat, že zdanění se bude týkat i roku 2022 a že z retroaktivity nemají strach, aby to jen pár hodin poté ministr financí popřel. Zároveň máme schválený zákon o mimořádné dani, takzvané windfall tax, který je ale v přímém rozporu s nařízením EU. A dokonce orgán vlády, její legislativní rada, na to upozorňuje. Je tam schované „dvojí“ zdanění výrobců elektřiny a to nařízení EU přímo vylučuje, protože říká, že v rámci energetiky se mimořádné zdanění nemůže týkat výrobců energií. Je to úplný blázinec. Jen co mimořádnou daň schválili, ministerstvo průmyslu předložilo novelu energetického zákona, který zavádí cenové stropy a u kterých EU právě řekla, že se nesmí kombinovat s mimořádným zdaněním.

Zdražení by přišlo i bez války na Ukrajině. Nepřišlo by tak prudce a tak rychle, ale cena by šla nahoru.

Kde podle vás leží hlavní problém?
Mimořádná daň říká, že určité sektory musí zaplatit extra daň, která je ve výši 60 procent. Daňový základ se stanoví na základě průměru zisků posledních čtyř let navýšeného o 20 procent. To je windfall tax a ponechávám stranou, koho a jak se týká. A vedle toho je ve Sněmovně novela energetického zákona, která zavádí cenové stropy pro výrobce energií, takže ti musí 90 procenty zdanit všechno nad limit, který může být maximálně 180 eur za megawatthodinu. To je cenový strop, na kterém se shodla EU, ale státy si hranici mohou posunout klidně níž.

Vy jste často poměrně kritický k EU, tentokrát s jejími kroky souhlasíte?
Nařízení EU, které vyšlo 6. října, je na rozdíl od českého řešení logické, jasné, dobře vymyšlené. Princip je takový, že státy mají možnost spotřebitelům zastropovat ceny energií. To znamená, že tržní cena je vyšší než stanovený strop. Rozdíl doplatí stát, kterému tak vznikne výdaj. Je logické, že má být „zdaněn“ ten, kdo inkasuje onu vysokou cenu, kterou musí stát doplatit. Panuje shoda, že to mají být výrobci elektřiny, čímž státy získají prostředky na úhradu výdajů spojených se stropy na straně spotřebitelů. Cenový strop je flexibilní, státy si ho mohou přizpůsobit svým podmínkám a svým energetickým mixům. Tedy mohou jít na jakoukoli úroveň, kterou si zvolí. Je to čisté a průhledné. To samé nařízení EU přímo zmiňuje, které sektory mají být řešeny windfall daní a které ne. Přímo z něj vyplývá logicky, že výroba elektřiny nemůže být předmětem zastropování cen a současně oné windfall daně.

To ale předpokládáte, že i když stát výrobcům sebere většinu zisků nad stanoveným limitem, pořád zůstane dost na aplikaci mimořádné daně.
Jenže srovnávací období zahrnuje pro výrobu elektřiny doslova katastrofální roky 2018 a 2019, kdy například ČEZ prodával svou elektřinu za nejnižší ceny snad patnáct let zpět a evidentně i navěky dopředu. Přesně z tohoto důvodu ono nařízení EU definovalo srovnávací období 2018-2021 pro zdanění všeho mimo výrobu elektřiny a ještě navíc jen pro roky 2022-2023. Postup ministerstva financí a Zbyňka Stanjury, který zákon o mimořádné dani do Sněmovny předložil sám, je tak velké nepochopení nebo průhledný a nechutný záměr. S tím souvisí, že očekávané inkaso daně i odvodů je podvod. Jsou to úplná hausnumera, ta čísla nesedí. Stát vybere od výrobců elektřiny mnohem víc, než uvádí, a ve zcela jiném poměru. Naopak od bank mnohem méně.

A nehraje roli, že se vám prostě nechce platit vyšší daně?
My jako minoritní akcionáři jsme často obviňováni, že se bráníme zdanění, ale tak to není. Já chci, my chceme být zdaněni, ale chci být zdaněn řádně a podle pravidel. Byli bychom padlí na hlavu, kdybychom se tomu principiálně bránili, protože každý akcionář ví, že když cena elektřiny bude nesmyslně vysoko, ČEZ ji sice může vyrábět, ale nikdo mu za ni nezaplatí.

Budete proti tomu nějak bojovat, třeba u soudu?
Pořád doufám, že žiji v právním státě, kde ani vláda nemůže takto zneužívat své moci a přímo poškozovat soukromý majetek spoluvlastníků ČEZ. Windfall daň už může změnit jen Senát. Neprošlo to ani standardním procesem, ministr Stanjura takto klíčovou úpravu načetl jako pozměňovací návrh k zákonu, který snižuje DPH na zeleninu a slazené nápoje. Pokud nezasáhne Senát, ještě by do hry mohla vstoupit Evropská komise. A pokud ani to nevyjde, jsem připravený se obrátit na soudy. Upřímně řečeno, i šéf ČEZu Daniel Beneš by měl říct, že s tím nesouhlasí a že bude ČEZ žalovat stát, tak jako tomu bylo například u pokusu státu zdanit zadarmo přidělované emisní povolenky CO2 zhruba před deseti lety. Ten spor stát po letech prohrál na plné čáře a musel vrátit nejen daně, ale zaplatit i poměrně vysoké úroky. Vedení ČEZ se nyní ale bude stylizovat do role manažerů budoucí výhradně státem vlastněné společnosti. Oni prostě nyní budou ignorovat své zákonné povinnosti a spoléhají, že minoritáři brzy skončí.

Tím se vracíme na začátek, jestli by pro vás nebylo klidnější ty akcie prodat.
Když nebude Šnobr, bude jiný akcionář, který se bude bít za svoje práva úplně stejně. Akcie ČEZ jsou soukromým majetkem jako kterýkoli jiný. Ano, má svá rizika, ale ta by měla být chráněna zákony, v mnohém dokonce lépe než jiný majetek. To je základ. A stát nemá řešit akcionáře Šnobra, ale má řešit všechny akcionáře a má se postarat, aby dodržoval zákony. Když už, tak to má udělat tak, že nás jako minoritní akcionáře vyplatí. Přesně toto zákony upravují a umožňují. Je to na burze celkem standardní proces. A že to vyjde na stovky miliard? Ano, stát pak ale získá komfort, získá podíl, který je finančně velmi lukrativní a současně si uvolní ruce pro stavby jaderných nebo budoucí útlum uhelných elektráren. Velmi stručně řečeno.

Jak velký minoritní akcionář vlastně jste?
Dlouhodobě se nic nemění na tom, že reprezentuji zhruba 1,1 procenta akcií. Je za mnou přitom stále více dalších minoritních akcionářů, kteří dnes mohou představovat klidně další procento. Obrací se jich na mě stále víc, abych je zastupoval. Nedovedete si představit, co se děje v mých e-mailech, na telefonu, na Twitteru…

pavel-rezabek-na-sirku-2

Přečtěte si takéZima možná zabolí, ale zvládneme ji. Elektřina do pár let výrazně zlevní, říká hlavní ekonom ČEZu

Myslíte zvýšený zájem minoritních akcionářů o dění v ČEZ?
Je to až neuvěřitelné. Zastavují mě lidé na ulici, když jdu po obchodním centru. Nedávno jsem si zašel na pivo do restaurace Amenity na Lipně a ve dveřích mi pán říká, tak co ten ČEZ? Kamkoliv přijdu, jsou tam akcionáři ČEZ. A teď skutečně pomalu přichází okamžik, kdy budeme muset v řádu měsíců zareagovat. Musíme ale být opatrní, kdo mezi námi bude, protože ČEZ je v tomto směru velmi chytrý a podnikavý. Už od jednoho procenta můžeme vyvolat mimořádnou valnou hromadu a domáhat se, aby sám ČEZ podal žaloby, pokud to bude nutné. Kam a na koho se obrátíme, je zatím otevřené. To je ale zatím před námi, protože zákon o windfall dani zatím neplatí. Musíme stále ještě čekat, jak vše dopadne.

Jste vy aktivistický investor? Ve chvíli, kdy byste tlačil ČEZ do toho, aby podal žalobu, byste asi byl, ne?
V ten okamžik by to tak bylo, ale doposud jsem aktivistický investor nebyl. Jsem sice hlasitý investor, ale nesnažím se prosazovat nějaké své zájmy. Neustále se u každého vystoupení snažím zdůrazňovat, že jsem minoritní akcionář. Už je to trochu zprofanované, tak nově budu používat označení spoluvlastník ČEZ. Málo lidí si uvědomuje, že je to spoluvlastnictví. Říkám to proto, aby všem bylo jasné, že obhajuji svůj majetek, svá práva a očekávání, která mám. Načetl jsem si spoustu zákonů, vím, co je a není možné, a myslím, že nikdy nejdu za hranu, abych chtěl něco, co není dáno zákony a regulérním legislativním procesem České republiky. Jen trvám na tom, aby se vše dodržovalo, a to je největším problém naší energetiky obecně. Jestli je tu nějaká brzda, jak a jestli se staví a kolik energie stojí, tak je to ČEZ a postavení státu v něm.

Co tím máte na mysli?
Navenek se to nezdá, ale ČEZ a jeho management velmi umně využívají dvě pozice. Když se jim to hodí, odvolávají se na minoritní akcionáře, jindy zase reagují, že jsou přeci státní firma. Pokud jedete tyto dvě linky a ještě jste v pozici, kdy je tu sice stát v roli 70procentního akcionáře, ale zároveň drží 100 procent v dozorčí radě, situaci plně ovládáte. Je tu politice nadřazená společnost ČEZ, která díky svému bohatství, velikosti, majetku a klíčové pozici pro celou ekonomiku není ovlivňována a řízena státem, ale sama řídí dění v této zemi. To je obrovský problém, protože tu ve finále vůbec nejde o zájmy státu, ale často o zájmy určitých skupin lidí. Dokud energetika nebude mít problém takzvaně na krev, vždy se bude chodit postranními uličkami a nebude se řešit, co je podstatné z pohledu České republiky.

A co je z pohledu země to podstatné?
Je to stavba nových elektráren a nových zdrojů, protože jsme dlouhé roky žádné nepostavili, zatímco staré dosluhují. Dokonce jsme na to celou českou energetiku vůbec nepřipravili. V ideálním světě by Česká republika měla nejen ministerstvo průmyslu a obchodu, ale také ministerstvo energetiky, kde by seděli lidé, kteří energetice rozumí, řídí ji a v podstatě ČEZ diktují, co chtějí a nechtějí. Jenže na ministerstvu průmyslu a obchodu energetiku prakticky nikdo neřeší a samotná akcionářská práva v ČEZ navíc vykonává ministerstvo financí. Všechny zákony a návrhy se tak ani nezpracovávají na ministerstvu, ale vycházejí z ČEZ, který v zásadě supluje ministerstvo energetiky.

fiala

Foto: Úřad vlády

Premiér České republiky Petr Fiala

Fakt, že se u nás neinvestovalo, ale není jen tím, že by ČEZ sledoval nějaké zájmy. Jak jste zmiňoval, sešlo se více věcí včetně nízkých cen energií, které zapříčinily, že je energetika totálně podinvestovaná.
Jenže si vzpomeňte, co říká premiér Petr Fiala, a to dávám celému státu za zlé. Říkal, že budeme stavět jadernou elektrárnu, která bude stát 140 miliard a bude generovat elektřinu za 50 eur. Tím u veřejnosti vyvolává dojem, že je to možné, ale je to přitom naprosto podvodný příběh. Žádná jaderná elektrárna na světě se za takovou cenu nepostaví. Dosvědčují to všechny stavby v západní Evropě a Spojených státech, kde je například závěrečný odhad ceny dvou bloků po 1117 MW až 34 miliard dolarů. To v přepočtu směřuje až k 500 miliardám korun za jeden blok v Dukovanech, a to jsou ceny před inflací. Nejsme na žádnou stavbu připravení.

Co s tím?
Podívejte se na Polsko. Také chtějí stavět jaderné elektrárny, a přestože nemají žádnou jadernou historii, už před dvěma lety pochopili, že se musí začít připravovat. A že jestli chtějí stavět jadernou elektrárnu, tak ji musí stoprocentně vlastnit stát. Proto vykoupili jaderná aktiva z PGE, což je tamní obdoba ČEZ, a teď se napřímo domlouvají s Američany, Korejci, protože jde o mezivládní vyjednávání. Jen tak to máte šanci hrát. Také Francouzi zestátňují největší energetiku EU – jejich EdF, protože se soukromými investory dalších šest bloků nepostaví. V Česku proti tomu máme otevřený tendr, který organizuje společnost ČEZ s 30 procenty soukromých akcionářů. Jaderná energetika je extrémně náročná a celý proces trvá dvacet let, do toho může jít jedině stát.

Je vůbec správná cesta jít cestou stavby dalších velkých jaderných bloků?
Jestli dnes máme 30 terawatthodin z jaderných elektráren, měli bychom tento objem dlouhodobě udržet. Je teď ale nesmysl stavět jeden blok v Dukovanech, protože to kvůli možnému nedostatku vody pro chlazení ohrozí prodloužení životnosti stávajících čtyř reaktorů, a to je naprosto neekonomické. Dává smysl stavět v Temelíně, kde je vše připravené na další dva bloky, a v budoucnu uvažovat o dalších dvou blocích v Dukovanech, až se vyřadí dosluhující bloky. Taková diskuze u nás extrémně chybí. Posledních deset let jsme ztratili debatou o jiných nesmyslných projektech, ale energetika se nikam neposunula.

Stát vybere od výrobců elektřiny mnohem víc, než uvádí, a ve zcela jiném poměru. Naopak od bank mnohem méně.

A kam kráčí energetika podle vás teď?
Německo v posledních deseti letech dotlačilo celou Evropu k extrémně nízkým cenám a nefunkčnosti celého energetického trhu i trhu s emisemi. Němci se v roce 2011 rozhodli, že odstaví jádro a nahradí ho obnovitelnými zdroji. Přičemž pochopili, že nemohou na své spotřebitele převést tíži vysokých cen elektřiny generované z obnovitelných zdrojů a k tomu ještě vysokou cenou povolenky zatížit silovou cenu elektřiny z klasických zdrojů, protože by to na ně dopadlo dvojnásobně. Způsobili, že povolenka, která v roce 2009 stála skoro 40 eur, spadla téměř k nule. A celou dobu nefunkčnost trhu s emisemi tiše podporovali. Když ale měli solárních a větrných elektráren vybudovaný dostatek, najednou otočili, umožnili přijetí reformy systému pro obchodování s emisemi a kvůli tomu začala jít cena povolenky nahoru. A byť její cena roste, Němci mohou svým spotřebitelům poplatky za obnovitelné zdroje snižovat, protože už mají postaveno. Celou dobu jednali ze svého pohledu naprosto racionálně, z pohledu Evropy i EU mimořádně sobecky.

Zatímco my jsme to celou dobu jen sledovali a nijak nereagovali…
Kdybychom byli chytří, stačilo se alespoň inspirovat. Teď jsme se ale dostali do situace, kdy uběhlo dalších deset let a pomalu se blíží den D, kdy stávající jaderné elektrárny už nebudou moci jet dál. Když vezmete v potaz, jak dlouho se stavby nových bloků připravují a realizují, jsme na hranici, kdy musíme začít jednat. Pokud teď neuděláme nic, jsme v pytli. Je třeba si uvědomit, že se promění celý evropský trh. Němci odstaví poslední jaderné elektrárny, ale rozvoj obnovitelných zdrojů jim nejde tak rychle. Z velkého exportéra se tak stane dovozce. Také z Francie se kvůli technickým problémům s jaderkami stává importér. Dostáváme se do situace, kdy elektřiny v Evropě nebude tolik a její cena půjde přirozeně nahoru.

Všichni přitom vidí, že nové zdroje se nedají postavit, aby vyráběly jednu megawatthodinu za 50 nebo 100 eur. Elektřina bude stát 120, 150 eur a v případě jádra vysoko nad 200 eur. A to někdo bude muset zaplatit a najít odvahu do toho investovat. Proto je důležitá role státu, nikdo jiný takovou investici udělat nemůže, protože se vyplatí třeba až za dvacet let. Cena elektřiny už nikdy nebude pár desítek eur, na to si musíme zvyknout. A pokud mám mluvit jako minoritní akcionář ČEZ, tak toto jsem předpokládal, proto jsem do akcií ČEZ zainvestoval. Podnikám v mnoha odvětvích, vím, jak jsou energie důležité, kamkoli se v ekonomice podniku, firmy i jednotlivce podíváte.

Co jsou zdroje budoucnosti?
Jsou to nepochybně obnovitelné zdroje, ale také plynové elektrárny. Problém totiž není v plynu jako v médiu, ale v logistice. Plynu je celosvětově dostatek, ale v Evropě je teď drahý, že ho kupujeme na nejdražším spotovém trhu a přeplácíme tankery s LNG, aby nám vůbec něco dovezly. Jsem si jistý, že během pár let se plyn vrátí jako důležité médium, aby se umožnil přechod z emisní energetiky na poloemisní nebo bezemisní. Do té doby budou muset znovu fungovat uhelné elektrárny a budoucnost je samozřejmě také v jádře. Jde o vyvážení velkého a malého jádra a kdy vůbec malé jádro bude.

Není to malé jádro pořád trochu jako yetti?
Právě že může být, proto musíme být připraveni na obě varianty – na zahájení stavby dalších velkých bloků i na možný příchod těch malých. Malé jaderné bloky totiž mohou z dlouhodobého hlediska ohrozit rentabilitu velkých bloků. Celou situaci zároveň může změnit zlepšení možností skladování obnovitelných zdrojů. Celá energetika se každopádně opět posouvá do doby 70. a 80. let minulého století, kdy o největší vlně investic v energetikách rozhodovaly státy.