Podlehli jsme euforii, výčitky ale necítím, říká zakladatel padlého Woltairu. Teď rozjíždí nový projekt
Chtěl změnit topenářský trh, firma ale nakonec skončila v insolvenci. Nyní zkouší štěstí v realitách a hlásí: Už hodlám podnikat s větší rozvahou.
Jeho prarodiče provozovali před únorem 1948 několik cukráren, jednu třeba v pražské Nerudově ulici, a chystali velkou pobočku Na Příkopě. „Podnikání mám proto v krvi,“ usmívá se Daniel Helcl, který se od svých dvaceti let pohybuje v nemovitostech – flipoval, vystavěl 12 bytů na Božím Daru a obchodoval s družstevními i privatizovanými obecními byty. Později založil topenářský startup Woltair, s nímž chtěl dobýt Evropu a USA. Loni však firma skončila v insolvenci. „Trochu jsme podlehli euforii, výčitky si ale nedělám,“ říká otevřeně s tím, že tou dobou už ve Woltairu aktivně nepůsobil. Teď se naplno vrhá do nového realitního projektu.
Ale pěkně popořadě. Původním cílem portálu Topíte.cz, později přejmenovaného na Woltair, bylo digitalizovat tradiční topenářské řemeslo, propojit domácnosti s techniky a celý proces objednávky a realizace výrazně zjednodušit. Projekt, za nímž kromě Helcla stáli i zkušení topenáři Karel Náprstek a Jiří Švéda, rychle rostl. Od venture kapitálových fondů nabral stovky milionů korun a všechno mu hrálo do karet – po ruském útoku na Ukrajinu vyskočily ceny energií, trh pumpovaly štědré státní dotace a poptávka po tepelných čerpadlech či fotovoltaice trhala rekordy.
Helcl s týmem se tak v době největšího růstu rozhodli zamířit do zahraničí. V roce 2022 proto předal vedení manažerovi Janu Hanušovi, který předtím působil v různých službách pro skupinu PPF rodiny Kellnerových, byl „vrchním byznysovým uklízečem“ v Mall Group a dělal i pro Kostelecké uzeniny Andreje Babiše. „Já jsem dobrý v samých začátcích, kdy se firma teprve rozjíždí a shání první lidi. Tehdy jsme ale byli na vrcholu, trh jel jako blázen a plán byl jasný: Honza Hanuš měl dobýt Německo, Itálii, Polsko a výhledově Spojené státy,“ vzpomíná Helcl pro CzechCrunch.
Sám podle svých slov cítil, že pro další fázi už firma potřebuje manažera se zkušenostmi s řízením výrazně větší mezinárodní organizace, a stáhl se do pozadí. Brzy však přišel prudký obrat. Zatímco v roce 2022 se v Česku prodalo na 60 tisíc tepelných čerpadel, o dva roky později to bylo jen 20 tisíc – a v Německu, kam mezitím startup s velkou pompou vstoupil, byl propad kvůli změně dotační politiky ještě dramatičtější. Woltair následně sáhl k propouštění a třikrát vyměnil nejvyšší vedení. Nákladná expanze ale dál pálila velké množství peněz a firma končila každý rok v minusu.
Ve snaze zachránit se nejprve startup převedl všechny rozpracované závazky vůči domácnostem na svého konkurenta, nakonec ale informoval investory, že navzdory snaze o restrukturalizaci nedokáže dále plnit své finanční závazky. Woltair proto podal na sebe insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkursu a aktuálně se rozprodává jeho majetek, neboť dluží vyšší desítky milionů korun sociálce, berňáku i pojišťovnám. „Měli jsme na problémy reagovat rychleji,“ připouští teď Helcl.
Z Woltairu jsem si neodnesl vůbec nic.
Současně však padesátiletý podnikatel připomíná, že tehdy nikdo nevěděl, zda je propad poptávky krátkodobý, nebo potrvá několik let. „Ten sešup byl tak strašně rychlý, že naše kroky přicházely až pět minut po dvanácté. Pořád jsme jen doháněli rychlost propadu,“ líčí. Jestli by Woltair zachránily rychlejší a radikálnější škrty nebo dřívější odchod ze zahraničních trhů, si nicméně netroufá říct. Podobné problémy totiž postihly i větší a lépe financované evropské konkurenty. „Kdybych ale tušil, co se stane, možná bych v exekutivě zůstal déle.“
Vedení Woltairu přitom dlouho tvrdošíjně hlásalo, že se situace obrátí k lepšímu. Dle poslední zveřejněné účetní závěrky za rok 2023 skončil startup ve ztrátě necelých 375 milionů korun, přesto jeho šéfka Karin Přibylová pro CzechCrunch těsně před pádem uvedla, že „Woltair má pevný plán a je na cestě, aby zvítězil a pokračoval v ziskovém provozu“. A totéž slýchali i zaměstnanci.
„Do poslední chvíle nám tloukli do hlavy, že je všechno v pohodě, jedeme dál, peníze budou, kupec je za dveřmi… a pak byl najednou all-hands meeting a tam jsme se dozvěděli, že končíme. Spoustě lidí navíc nedali peníze několik měsíců, já sám jsem měl faktury dva měsíce po splatnosti,“ popsal pro CzechCrunch jeden z nich.
Helcl uvádí, že v době pádu již nebyl ve vedení startupu a nechodil ani na boardy. Zůstal mu v něm necelý pětiprocentní podíl. „Žádný exit se vzhledem k insolvenci samozřejmě nekonal. Z Woltairu jsem si neodnesl vůbec nic,“ tvrdí. Jeho konec prý ovšem nevnímal jako křivdu ani důvod hledat viníka. „Bylo mi to líto, výčitky jsem ale necítil a nikdo mě ani z ničeho neobviňoval. Se všemi investory i s řadou bývalých zaměstnanců a lidí z managementu jsem dál v kontaktu,“ doplňuje.
Jedním z fondů, které do Woltairu investovaly, je Kaya VC. Její zakládající partner Pavel Mucha pro CzechCrunch vylíčil, že v letech 2017 až 2018 viděla jeho venture kapitálová společnost potenciál v digitalizaci řemesla spolu s velikostí trhu. A vysvětlil i odklon Woltairu od původního zaměření. „Od roku 2020 firma velmi rychle získávala důvěru dalších velkých růstových investorů, primárně mezinárodních klimatických a realitních fondů, kdy se roztrhl pytel s poptávkou po čerpadlech. A s koly a růstem se odklonila od digitalizace k instalacím, které ještě víc umocnila investicemi do zahraniční expanze.“
S tím, že svou investici do Woltairu nijak nezhodnotí, počítali v Kaya VC už delší dobu. „V našem portfoliu jsme firmu odepsali na nulu před rokem, poté co velcí investoři přes ‚pay-to-play‘ investiční kola převzali ekonomický prospěch společnosti se záměrem, že realizují zisk z prodeje jinému evropskému subjektu,“ přiznal Mucha. Podle zkušeného startupového investora je proto Woltair ukázkou příběhu „boom and bust“, tedy exploze poptávky a následného radikálního propadu. Firma nedokázala ustát nástrahy překotné expanze a prudkých výkyvů trhu. Když se pak její byznys začal propadat, nezvládla dostatečně rychle seškrtat vysoké náklady.
Sedm let s Woltairem Helcl vnímá především jako intenzivní podnikatelskou zkušenost. Zaplatil za ni ale i obdobím vyčerpání. Na hranici vyhoření se poprvé dostal na začátku covidu v roce 2020, kdy mladou firmu sevřela nejistota – technici ani obchodníci nemohli normálně jezdit za zákazníky a zároveň nebylo jasné, z čeho financovat běžný provoz. Přetížení se navíc několikrát vrátilo. „Kvůli přepracování jsem musel párkrát strávit několik dní doma a úplně vypnout. Teď už poznám, kdy to na mě jde, a dokážu zabrzdit dřív,“ ujišťuje.
Po odchodu z operativního vedení Woltairu si Helcl na nějaký čas odpočinul. Na podzim 2024 začal přemýšlel, co dál, a od ledna následujícího roku připravoval nový projekt. Jasnou volbou byly reality. A tak se pustil do mapování trhu v Česku i na Floridě, kam pravidelně jezdil za dcerou, a mluvil s makléři a realitními kancelářemi. „Původně jsem chtěl vytvořit software, který by jim usnadnil práci. Postupně jsem ale narazil na problém – zavedení makléři nemají příliš velkou chuť měnit způsob, jakým fungují celé roky,“ míní.
Budu váhat, kdy a koho z řad investorů vpustit do firmy.
Nakonec rozjel projekt Dreem, který spustil letos v březnu. „Nejde o další realitku. Je to technologická platforma, která zajišťuje realitní služby jiným způsobem,“ popisuje. Podobnost s Woltairem vidí i tady: také realitní trh je podle něj roztříštěný a málo digitalizovaný. Stejně jako chtěl kdysi standardizovat práci topenářů, nyní chce technologiemi sjednotit a zrychlit proces prodeje nemovitostí. Zatímco klasické realitce může cesta od prvního kontaktu ke zveřejnění nabídky trvat několik týdnů, Dreem ji chce zkrátit na hodiny či dny.
Jedním z hlavních problémů současného modelu je podle něj nedostatek transparentnosti. „U makléře nemáte kontrolu nad prodejním procesem. Dáte mu nemovitost a pak sami voláte: Děje se něco? Ozval se někdo? Jak dopadla prohlídka?“ vyjmenovává na základě svých vlastních zkušeností. Dreem tak vyvíjí prostředí, v němž majitel průběžně vidí, kolik zájemců se ozvalo, kolik proběhlo prohlídek a jak dopadly. Část práce má automatizovat umělá inteligence – pokud například zájemce souhlasí se záznamem, může vzniknout přepis rozhovoru z prohlídky a systém následně pomůže vyhodnotit její průběh.
Firma chce pomocí dat přesněji stanovovat ceny, vyhodnocovat vhodné marketingové kanály a párovat nové nabídky se zájemci z databáze. Helcl navíc tvrdí, že díky nižším fixním nákladům a automatizaci může Dreem pracovat s dvouprocentní provizí, zatímco na trhu jsou běžné sazby mezi třemi a pěti procenty. První makléře přitom nechce přetahovat od konkurence. „Chceme si je sami vychovat. Přednost budeme dávat zkušeným obchodníkům z jiných oborů, kteří nejsou zatížení dosavadními postupy realitního trhu,“ plánuje s tím, že zpočátku bude nábor dělat sám – stejně jako kdysi ve Woltairu.
Dreem je každopádně stále ve velmi rané fázi. Helcl do něj zatím údajně vložil řádově jednotky milionů korun a aktivně jej buduje s Josefem „Chosé“ Šímou, který vedl vývoj v Grouponu i Seznamu, kde se podílel na vzniku portálu Sreality, a následně působil jako technický ředitel Woltairu. K týmu se jako externí spolupracovníci přidali též Vít Javůrek, jenž topenářský startup krátce vedl po Hanušovi, a realitní expert Ondřej Černovický. Letos Dreem cílí na nižší desítky zakázek a rád by rok uzavřel s týmem čítajícím přibližně deset lidí.
Investory chce Helcl případně oslovit, až bude model fungovat v Česku a bude jej možné škálovat do zahraničí, třeba Německa. Po turbulentních zkušenostech z minulých let už ovšem nehodlá bezhlavě pálit cizí peníze hned od prvního dne. „Budu váhat, kdy a koho z řad investorů vpustit do firmy. Nejprve se musíme dostat do fáze fungujícího byznysu se zakázkami a ověřeným modelem. Když však ucítím, že Dreem potřebuje palivo pro expanzi do zahraničí, s čistým svědomím naberu externí kapitál, o procenta ve společnosti mi nejde,“ hlásí.
Rozdíl oproti Woltairu má být především v tempu a Helclově vlastní roli. Už nechce po několika letech automaticky dojít k závěru, že další etapu rozvoje musí převzít někdo zkušenější. „Doufám, že se neukvapím, přece jen mi je 50 let. Ostatně Tomáš Čupr také opouštěl své první projekty relativně brzy, Rohlík ale buduje dlouhodobě. A já se zařekl, že se po Dreemu do žádného velkého počinu znovu nepustím – i když by mě v budoucnu lákalo stavět rodinné domy,“ uzavírá.
